Participativní mapování jako nástroj managementu zdrojů vody.

Jedním z novějších přístupů k řešení problému dostupnosti a kvality lokálních zdrojů vody, na nichž jsou zcela závislí zemědělci a pastevci v nejchudších oblastech světa, je participativní mapování, zahrnující též participativní využívání geografických informačních systémů (GIS). Díky této metodice jsou do přípravy a provádění rozvojových projektů v této oblasti přímo zapojeni místní obyvatelé a zvyšuje se udržitelnost projektu. Výzkumy totiž ukazují, že právě využívání lokálních znalostí a vhodných technologií je jedním z jejích nejdůležitějších faktorů, stejně jako pocit vlastnictví dokončeného díla, napomáhající jeho dalšímu využívání a udržování komunitou.

Ve své analýze bych chtěl shrnout zkušenosti z projektů, které tuto metodiku využily v různě zaměřených projektech (správa vodních zdrojů jako součást celkové správy využívání přírodních zdrojů, konflikt při využívání vodních zdrojů, právní zabezpečení vodních zdrojů, genderové rozdíly ve vnímání vodních zdrojů, evaluace projektu) v různých rozvojových zemích (Keďa, Malawi, Východní Timor, Palau). Zaměřím se přitom na okolnosti, které vedou k využívání právě těchto metod, rozdíly v konkrétní implementaci a možnosti dalšího vývoje.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License