Reportaz Z Meho Terreniho Vypadu Nova Rise - Trest
normal_celkovy_pohled02%7E0.jpg
muky-silnice-vystr%C4%8Denovice.jpg
5300676.jpg
p%C5%99ehrada.jpg
vyhl-huberta.jpg
jechovec.png
krizek_a_transformator.png
posed-vrcholu-veselsk-vrchu.jpg

Úkol, který stál na počátku mého terréního výpadu, zněl asi takto:Vydejte se z Nové Říše k pramenům významné moravské řeky, která pramení poblíž. Cestou projděte kolem vodní nádrže, přejděte přes nejvyšší kopec v okolí, najděte významnou technickou stavbu, dojděte k ní. Když jsem si ho přečetl, začal jsem se na jednu stranu celkem těšit, protože jsem v tom kraji nikdy nebyl, na druhou stranu mi trochu vadilo, že je to hodně daleko, za jeden den to těžko stihnu.

Na cestu jsem se vydal jedné pozdněříjnové soboty brzo ráno, ještě za tmy, z Brna. Do Nové Říše se v sobotu v podstatě nelze nijak dostat, proto jsem se smířil s tím, že si budu muset těch 5 km ke své tůře přidat. To je totiž vzdálenost mezi Říší Starou a Novou. Stará Říše se na rozdíl od té Nové nesnaží nijak maskovat jako městečko, na první pohled je to hezká vesnice, která dnes těží z toho, že se jí na rozdíl od Nové Říše nevyhnuly moderní komunikace, v tomto případě silnice Třebíč - Telč. Známá je také tím, že tu za první republiky vydával své knihy známý Josef Florian.

Silnice na Novou Říši je lemována pěknou alejí ovocných stromů, vede ale jinak celkem monotónní polní krajinou, která se jen pomalu zvedá z údolí potoka Vápovky směrem ke hřebenu, po kterém jsem později procházel. Kus za Starou Říší se mi podařilo stopnou náklaďák s ochotným řidičem, který se po zdejších křivolakých silnicích promotával směrem na Dačice a byl rád, že si někomu může postěžovat na svůj trudný osud.

Vystoupil jsem přímo na návsi-náměstí v Nové Říši. Opravdu není jednoduché říci, zda jde spíše o náves, či náměstí. Zatímco místní by zřejmě hlasovali pro variantu 2., já se kloním k té první, hlavně díky tomu, že většina zdejších domů, které jsou starší 50 let a nepatří ke klášteru, je pouze jednopatrových. Klášter sám vypadá pěkně, tak nějak očekávaně barokně. Kostel byl ještě zavřený, první prohlídka byla až od 10, kdy už jsem musel být někde jinde. Proto jsem si nakoupil několik potřebných věcí v jediném otevřeném obchodě a vydal se směrem k přehradě, po silnici vedoucí do Telče.

Ze silnice jsem odbočil u památné lípy s božími muky a vydal se do kopce nad vesnici. Černé mraky nevěstili nic dobrého a skutečně se dalo do deště, který naštěstí netrval moc dlouho. Odsud bylo dobře vidět, že celá Nová Říše se nachází vlastně v kotlině chráněné dvěma hřbety, na jeden z nichž jsem právě stoupal. Dominantní polohu nad obcí měla po léta další pěkná lípa s křížkem, už několik set se ale musí dělit v vysílečem mobilní sitě, který vyrostl nedaleko na plochém hřbetu směrem k přehradě. K ní jsem došel a o chvíli později. Dovedla mne tam stará jabloňová alej, dřívejší cesta, která, jak jsem se zanedlouho přesvědčil, končila nyní v přehradě. Abych mohl splnit úkol, musel jsem porušit zákaz vstupu, který kolem přehrady platí vzhledem k funkci přehrady jako zásobárny pitné vody. Voda odpovídá účelu - je velmi čistá, viděl jsem snad na 2 metry.

Jediná cesta, která od přehrady vedla, byla ta zpátky na hřeben. Vrátil jsem se a pokračival poměrně fádní krajinou, jíž na jedné straně ohraničovaly lesy, rostoucí nad přehradou. V dálce se přede mnou znovu objevila Stará Říše. Na rozcestí pod Vápovickou horou vybudovali místní aktivní myslivci odpočívadlo, doplněné zajímavým textem o tom ,co je z tohotu místa vidět. Můžete se tak dozvědět nejen to, že na nedaleko odsud stávala kdysi rozhledna, nebo dokonce pozoruhodný příběh o tom, že v nedalekém lesíku vyrostlo vroce 1946 tolik hub, že stačily pro obyvatele několika okolních vesnic.

Nedaleko odsud leží území, které by člověk, nemající mapu, ve zdejším poněkud fádním kraji snad ani nečekal - PR Jechovec,prý největší lokalita bledule jarní na jižní Moravě. Na jaře to v těchto olšinách vypadá až neskutečně (vizte obrázek). Les protínají meliorační kanály, připomínající dřívější pokusy lesníků zkrotit zdejší pramennou oblast. Rezervace zabírá podstatnou část lesa, jen směrem k vrcholu kopce se vše mění v typickou smrkovou monokulturu. Za lesem se nachází další pěkná boží muka a památná lípa, tak velká, že se z blízkosti nedá nijak rozumně vyfotit.

Nedaleko za Jechovcem jsem se dostal do Olšan, vesnice, táhnoucí se podél silnice ze Stré Říše do Telče. Některá stavení tu vypadají dost staře a pěkně, za vesnicí se táhne i pěkné stromořadí (na hrázi bývalého rybníka?). U rozcestí nalezne udivený cestovatel podivnou dvojici; starý kamenný křížek, krčící se pod hnusným transformátorem, který někdo jakoby naschvál postavil v těsné blízkosti.

Za silnicí jsem odsud poprvé uviděl rozsáhlý lesní komplex, v němž se nacházel můj další cíl - Veselský vrch, nejvyšší vrch širokého okolí. Cesta k němu vedla kolem chatové osady, která mi přišla zajímavá zejména poněkud komickým veřejným osvětlením. Odsud jsem začal zvolna stoupat do kopce. Les na jižní straně byl smíšený, jehličnany sice převažovaly, ale málo nebylo ani buků nebo javorů. Jaký to rozdíl proti straně, kde smrky stojí v pozoru jak vojáci na cvičišti.

Na vrcholu Veselského vrchu není zajímavého téměř nic. Smrčiny severního svahu dosahují až sem, výhled není žádný. Jako na mnoha dalších vrcholech Vysočiny i tady lze nalézt vrcholovou skalku, byť v tomto případě pranepatrnou. Jedinou zajímavostí tak zůstává poněkud zvláštní dost vysoký myslivecký posed.

Po cestě dolů na severní stranu směrem k Nevcehli jsem se pak je stěží promotával mlázím, která v nižších částech svahu navazuje na výše zmíněný "vojenský" les. Nakonec jsem se probil až na lesní silničku, která Nevcehli spojuje s nedaleko ležící samotou Nepomuky. Brzo jsem vyšel z lesa a poprvé se mi otevřel výhled na údolí Dyje a masiv Javořice, který se táhne paralelně s ním.

Nevcehle musela být kdysi pěknou vesnicí, jak dokazují výstavné statky na návsi. Bohužel i do jejího života výrazně zasáhli komunisté, když za humny nechali postavit obludné JZD. Na návsi ale dnes (zřejmě opět) najdeme nově opravený křížek se zajímavou lidovou rýmovačkou, kterou si dovolím ocitovat:

"Smutně na kříž pohleďte! Kvílit nad ním neumdlete, Ježíšovi přátelé! Vás on v srdci věrně choval, pro vás život obětoval,plačte pro Spasitele!Ke cti spasitele našeho postavile manželé Pavel a Antonie Kamaryt (zajímavé, příjmení rodiny se zřejmě tehdy nevyjadřovala příponou -ovi;pozn. autora) z Nevcehle r.1888."

Na nevcehelskou zemědělskou obludu hledí bezmocně Ježíš, přibitý na zlomený kříž. Ten zřejmě nikomu za opravu nestál. Zajímavé kontrasty. V tu chvíli mne začalo poněkud zneklidňovat, že ještě pořád nevidím onu technickou významnost, zmíněnou v úkolu. Když jsem se na ni totiž dr. Culka ptal, dostalo se mi odpovědi "to nepřehlédnete". Čas do odjezdu spojů z Třešti se počínal nebezpečně zkracovat, proto jsem se rozhodl zamířit přímo k pramenu Dyje s tím, že když onu pozoruhodnost uvidím, stočím směr. Netrvalo to dlouho a skutečně jsem na obzoru uviděl novou dominantu celého okolí - větrnou farmu Pavlov, jejíž stožáry jsou vysoké 150 metrů, a jež dokonce při své výstavbě vzbuzovala obavy před narušením krajinného rázu Telčska (jak jsem se dozvěděl při cvičení přímo od dr. Culka;dost mě to překvapilo, neboť Telč leží asi 15 km odsud.

Elektrárny bohužel znamenaly výraznou zacházku, a to přes pole a další podobně příjemné terény. Vyškrábat se na kopec byla celkem fuška, ale odměna byla sladká - přece jenom se u nás zatím člověku nepřihodí každý den, že by stál pod rotorem s poloměrem 90m. Říkal jsem si, jaký asi musí být pohled na krajinu z vršku konzoly. Později jsem na internetu našel fotky, které ukazují, že hodně pěkný. Není divu, elektrárny stojí na místě ideálním pro postavení rozhledny. Ježíš na ně z o něco zachovalejší kopie nevcehelského kříže hledí poněkud udiveně. Není divu - stojí tu teprve přes rok (tedy ne Ježíš, ale elektrárna). Pod elektrárnou si zde zastavící turisté mohou prohlédnout vysvětlující tabuli s pěkným řezem celým monumentálním zařízením.

Od elektrárny směrem na Stajiště vedla 2. pěkná ovocná alej, kterou jsem toho dne navštívil. Tuto vesnici jsem minul, obešel ji obloukem a sešel do údolí Dyje, kterým jsem asi po půl kilometru došel až k prameni této významné moravské řeky. Není kdovíjak majestátní, jen nepatrný potůček vytéká z trávy. Na pomoc tedy musel přijít člověk a celé místo konceptuálně dotvořit soškou děvčice, nabírající pramenitou vodu do džbánku a jakéhosi stormovitého pruhovaného samorostu. Více než toto "umění" mě ale zaujal zjevný počátek biokoridoru, mez s mladými stromky, která protínala nedaleké pole.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License