Alternativni Pristupy

Východiska alternativních teorií

  • Alternativní teorie vycházely ze zkušenosti 50. a 60. let, kdy ekonomický růst často nebyl doprovázen dalšími očekávaným zlepšováním životního standardu lidí v rozvojových zemích. Zhoršení životní úrovně postihlo zejména bezzemky, malorolníky a pracovníky mimo oficiální ekonomiku, kteří ztráceli přístup k výrobním prostředkům. Podle Cheneryho et al. (1974, 13) neměla přibližně třetina obyvatel rozvojových zemí žídný, nebo pouze velmi malý užitek z rychlého ekonomického růstu. Skutečnost, že ekonomoický růst ve většině přípdů nevedl k všeobecnému blahobytu, přivedl mnoho analytiků k názoru, že důležité není ani tak tempo ekonomického růstu, jako podstata procesů, které k růstu vedou.
  • Tyto postřehy vedly ke kritice standardních ekonomických nástrojů a ukazatelů, jak je např. HDP. Rozvoj by podle těchto kritiků neměl být měřen plněním abstraktních ekonomických cílů, ale kriterii, ukazujícími dopad na životy lidí.

Rozvoj by tedy měl vést především k:

  • všeobecné uspokojení základních potřeb lidí
  • dosažení větší společenské rovnosti
  • zvýšení zlepšení produkčních a kreativních schopností lidí
  • schopnost komunit stanovit si své vlastní cíle rozvoje a také jich dosahovat

Ul Haq (1976, 26-27) v této souvislost poznamenal, že rozvoj by měl sloužit lidem, nikoliv lidé rozvoji.

Uplatňování alternativních přístupů v 70. letech

Ačkoliv byly alternativní přístupy k rozvoji sporadicky uplatňovány již dříve (např. britskou koloniální správou), nabyly významu až na počátku 70. let, kdy je ve svých rozvojových projektech začala používat řada mezinárodních organizací (včetně Světové banky a mnoha organizací Spojených národů).

Přerozdělování a růst (Přístup SVětové banky v 70. letech 20. století)

Světová banka začala uplatňovat nový přístup k rozvoji, označovaný jako "přerozdělování a růst". Tyto komponenty nebyly chápány jako navzájem se vylučující prvky rozvoje, měly se spíše doplňovat. Přerozdělování a cílené programy pro chudé byly považovány za důležité zejména během prvotních fází rozvoje. Programy, ovlivněné tímto přístupem, se snažily zejména zajistit nová pracovní místa (důraz byl kladen na drobné a střední zemědělské podnikání a neformální sektor a uspokojení základních životních potřeb všech.

Tyto programy však neznamenaly radikální změnu kurzu. Nadále se předpokládalo, že je možné dosáhnout rychlého ekonomického růstu a že trh je schopen tento růst zajistit. Šlo tedy vlastně jen o zahrnutí sociálních hledisek do osvědčených přístupů.

Brohman (205) kritizuje tento přístup zejména za (úmyslně) chybné chápání rozsahu chudoby v mnoha rozvojových státech (vytváření umělých "kapes chudoby", zdánlivě odstranitelných cílenými programy omezeného rozsahu, přestože chudí tvořili majoritu ve většině zemí). Z velké části byly přehlíženy také politické souvislosti rozvoje, zejména potřeba zapojení komunit do rozvoje.

Základní potřeby a Mezinárodní organizace práce

Koncept "uspokojování základních potřeb" byl představen na světové konferenci ILO v roce 1976. Podobně jako v případě Světové banky byl důraz kladem stejnou měrou na růst i přerozdělování. "Základní potřeby" podle přijaté deklarace zahrnovaly:

  • minimální úroveň osobní materiální spotřeby (jídlo, přístřeší, oblečení)
  • nezbytné koletivně využívané služby (eletřina, voda, kanalizace, zdravotní péče, vzdělávání, veřejná doprava
  • zapojení lidí do rozhodování, ovlivňujícího jejich život,
  • uspokojování základních potřeb za dodržování základních lidských práv
  • zaměstnanost jako cíl i prostředek

K dosažení těchto cílů mělo přispět zejména využívání místních zdrojů a poskytování prostředků chudým, s jejichž pomocí se mohou sami podílet na rozvoji. Součástí deklarace byl také pokus o stanovení kritérií a cílů rozvoje pro jednotlivé země. Uznána byla také nutnost strukturálních změn společností rozvojových zemí, bez nichž není možno dosáhnout uspokojení základních potřeb.

Koncept základních potřeb byl o počátku kontroverzní, setkal se zejména s prostesty ze strany zaměstnavatelů v rozvinutých zemích, kteří tvrdili, že ILO příliš zdůrazňuje potřebu strukturálních změn a přerozdělovací opatření. Místo toho doporučovali soustředit se na dosažení rychlého ekonomického růstu, který byl podle nich nejlepším lékem na problémy spojené s nezaměstnaností a chudobou.

Deklarace z Cocoyoc

Na vytváření alterntivních rozvojových přístupů se v 70. letech kromě Světové banky a ILO podílela řada dalších organizací OSN. Brohman (206) zdůrazňuje význam symposia UNEP1u a UNCTAD2u, jež se uskutečnilo r. 1974 v mexickém městě Cocoyoc. V závěrečné "Deklaraci z Cocoyoc" se odráží přítomnost expertů ze svou významných proudů rozvojového myšlení té doby - zástánců přístupů, orientovaných na zajištění základních lidských potřeb a těch, kteří si uvědomovali ohrožení rozvoje z důvodu omezených ekologických kapacit prostředí.

Podle účastníků symposia by se ale rozvoj neměl soustředit pouze na základní potřeby, ale také další hlediska, týkající se seberealizace lidí. Kritizovány byly takové přístupy k rozvoji, které vedou k nadměrnému konzumu, ohrožujícímu jak lidskou společnost, tak životní prostředí. Rozvojovým státům bylo doporučováno dočasné částečné stažení ze světové ekonomiky, dokud se nepodaří ustanovit nové ekonomická pravidla, zajišťující souměrnější globální vztahy.

Vývoj konceptu základních lidských potřeb

V souvislost s rozvojem konceptu základních lidských potřeb začal tento prvek zastávat čím dál tím významnější místo v rozvojových přístupech mnoha významných organizací. Současně s tím se však začalo výrazně odlišovat jak chápání tohoto pojmu, tak i názory na možnosti uspokojení těchto potřeb. Tyto odlišnosti vedly postupně až ke vzniku dvou škol rozvojového mylšení.

Universální a objektivní přístup

Tento pozitivistický a kvantotativní přístup zastávaly jak Světová banka a ILO, tak některé další agentury, věnující se rozvojové pomoci. Soustředil se na potřeby, nutné pro zajištění fyzické reprodukce. Pozornost byla věnována vytváření hierarchií potřeb, které měly pomoci maximizovat prospěch chudých vrstev obyvatelstva z rozvojových programů. Friedmann (1992,63) a Griffin (1989,172) kritizují tento přístup jako snahu mezinárodních organizací o definici bezprostředních, konkrétních cílů, které ovšem nenabízejí obyvatelům rozvojových zemí šanci žít smysluplnější životy.

Subjektivní, historicky podmíněný přístup

Druhý přístup byl spojen zejména s některými agenturami OSN, neziskovými organizacemi a nezávislými rozvojovými instituty. Oproti prvnímu přístupu zdůrazňoval nehmatatelné, kvalitativní potřeby, které dávají smysl životům lidí z různých kulturních prostředí. Zmiňovány byly např. bezpečí, vztahy, pochopení, podílení se, volnočasové aktivity, tvoření, identita.

Z této perspektivy se pak základní lidské potřeby jeví spíše jako politické požadavky. Chudí jsou pojímáni jako lidé, kteří se aktivně snaží utvářet své životní podmínky. Tato jejich snaha musí být podpořena, namísto toho, aby byli donuceni čekat na vládní nebo jinou pomoc. To na jedné straně vyžaduje změnu v organizaci rozvojových institucí, na straně druhé předpokládá, že chudí získají prostředky, jež jim umožní stát se soběstačnějšími a organizovanějšími. Do těchto změn se chudí musí sami aktivně zapojit, přestože na počátku může být nutné poskytnutí pomoci, jež jim umožní, aby si v budoucnu dokázali pomoci sami.

Tento přístup nevyžaduje větší výdaje států, spíše všeobecnou spolupráci.

Zaměření na zemědělský rozvoj

Od počátku 70. let začalo mnoho rozvojových organizací považovat zemědělský rozvoj za klíčový problém, přinášející naději na odstranění podzaměstnanosti.

Teritoriální regionální plánování

Teritoriální regionální plánování, populární na konci 70. let 20. století volá, podobně jako IRDP do decentralizaci rozhodování. Jde však o podstatně radikálnější neopopulistickou ideologii, zdůrazňující také spoplupráci širokých vrstev obyvatelstva, nezásvislost na pomoci zvnějšku, soustředění se na poskytování základních potřeb a způsoby rozvoje, vhodnější v místních podmínkách.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License