Anthony Bebbington: NGOs and uneven development: geographies of development intervention

Mezi různými významy slova rozvoj autor považuje za důležité zejména rozlišování mezi rozvojem, který přichází jakoby sám od sebe, resp. není ho cílevědomě dosahováno (např. rozvoj, který přichází s rozmachem kapitalismu) a cílevědomé úsilí o rozvoj, které bychom mohli nazvat také rozvojovou pomocí - jde o programy, které se pomocí různých prostředků snaží dosaáhnout jasně stanovených cílů.

Autor tohoto rozdělení používá k analýze rozvojového úsilí, zaměřeného ke zmírnění chudoby, a to zejména toho, které souvisí s nevládními neziskovými organizacemi. Podstatu tohoto úsilí se autor snaží zjistit pomocí třech skupin analýz:

  1. Analýza nerovnoměrné distribuce chudoby a obtížných životních podmínek v období kapitalistické expanze a kontrakce (pokles hospodářské výroby), vysvětlujíc tak, jak tyto nerovnoměrnosti vznikají.
  2. Poznat a vysvětlit nerovnou prostorovou distribuci intervence NGOs
  3. Analýza vztahů mezi těmito prostorově nerovně distribuovanými systémy a oběma druhy rozvoje, tak, jak jsou popsány výše

Autoři polemizují s názorem, že intervence jsou důsledkem práce politických ekonomů, zaměřené na dokonalejší integraci státních trhů i trhu globálního. Domnívají se, že ve skutečnosti může být tento vztah značně neefektivní, což má své prostorové důsledky. Autoři také studují důsledky střetu prostorových vzorců intervencí s vnitřním vývojem území.

Výzkum prostorového rozšíření aktivit NGOs

Autor se podivuje, že dosud jen málo autorů se věnovalo důsledkům nestejnoměrné aktivity NGOs na úrovni jednotlivých rozvojových států. Proběhla pouze kritika, která zmiňuje, že NGOs, podobně jako státní agentury, často působí pouze v oblastech v dosahu velkých měst, kde bydlí jejich pracovníci.

NGOs a jejich mezistátní sítě

Autor považuje chápání NGOs jako organizací za poněkud omezené. Takové chápání totiž následně umožňuje dělit organizace na "severní", "jižní", nebo je vymezovat proti státu, přitom je podle autora podstatnější je chápat jako součást institucí a společenských struktur, které jsou často svojí povahou nadnárodní.
NGOs jako organizace jsou pak podle autora zakládány za účelem snadnějšího dosahování cílů sítě lidí (a jejich myšlenek, postojů…), kterých podle jejich názoru není možno dosáhnout v rámci existujících společenských institucí a struktur. Tato usnadnění mohou zahrnovat snadnější získávání finančních prostředků, možnost najímaní zaměstnanců, možnost jednání se státní mocí.

NGOs poskytující pomoc se musejí stát nadnárodními už vzhledem ke svému účelu. Přitom ale netvoří společenskou smetánku, která žije z mezinárodní rozvojové pomoci, ale tvoří články "rozvojového řetězu" - usměrňují tok zdrojů a informací tak, aby docílili zamýšlených společenských změn. Tyto nadnárodní sítě, v nichž jsou NGOs zakořeněny neumožňují stanovit ostrou hranici mezi "severními" a "jižními" NGOs.

Tyto nadnárodní sítě zahrnují kromě "severních" a "jižních" NGOs také stání aktéry (rozvojové agentury severních zemí) a venkovské komunitní organizace vzemích třetího světa. Oddanost některých aktérů v této síti je dána dlouhou historií kolektivní akce, zaměřené na dosažení společenských změn.

Tyto sítě jsou ale zároveň zakotveny v širších politicko-ekonomických souvislostech, které nemusí určovat jejich obsah, ale ovlivňuje jejich strukturu, včetně jejího prostorového vyjádření.

Geografie rozvoje venkova "třetího světa"

Nerovné příležitosti a úrovně chudoby v rozvojovém světě představují jeden z nejvýznamnějších důsledků samovolného rozvoje. Tyto nerovnosti jsou prostředím, v nichž je rozvojová pomoc prováděna a zároveň důvodem pro tuto pomoc, jež je dlouhodobě zaměřována práě na redukci chudoby a vytváření příležitostí.

Protože chronická chudoba se nejčastěji vyskytuje v odlehlých zemědělských oblastech, jsou rozvojové projekty probíhající v těchto oblastech vysvětlovány jako opatření vedoucí ke zmírnění chudoby.

Postupem času se ale intervence zaměřené na zmírnění chudoby dostaly pod kritiku neoliberálně zaměřených vlád, odmítajících redistribuci. Bretón (2003:161) se ve své práci ptá, zda je vůbec rozumné předpokládat, že venkovské zemědělství bude kdy ekonomicky životaschopné. NGOs, působícím v těchto oblastech pak pokládá otázku, zda má práce s malozemědělci smysl, pokud se nezmění pravidla hry. Tento názor přitom sdílí i další autoři (IDB,1996;Reardon et al.,2001;Martı´nez,2003).

Tato ekonomická neživotaschopnost se přitom především týká nejchudších z chudých - starých lidí, nemocných a mladých rodin, kteří mají velmi omezené možnosti rozvíjení jiných, méně zemědělských živobytí.

O něco bohatší zemědělci pak mohou být schopni lépe se přizpůsobit komerčním tlakům pomocí střídaní zemědělské a nezemědělské práce, případně také sezónní migrace. Tyto migrace větinou směřují do jádrových oblastí. Tím se dále posiluje dymanika ekonomiky těchto jader, zároveň však dochází k propojení jader a venkovských sídel sítí vztahů.

Díky těmto jevům vyvstává před rozvojovou pomocí nutnost reflektovat tyto vztahy, což bývá problém, vzhledem k jejich obvyklému působení v souvislé oblasti. Zároveň však NGOs poskytují venkovským oblastem další pojítko se světem. Zásadní otázka podle autora tudíž zní, zda neziskové organizace poskytují lidem na venkově dostatek prostředků k tomu, aby mohli změnit stávající ekonomicko-politickou situaci, která způsobuje stávající nerovnosti.

Přizpůsobení politicko-ekonomickému prostředí v peruánských a bolivijských Andách

Důležitou součástí živobytí obyvatel venkova v Andách na území Peru a Bolívie jsou migrace, které reflektují kapitalistické vztahy v oblasti. Značná část obyvatelstva každoročně migruje do nížinných oblastí států blízko jejich východních hranic. Tyto oblasti jsou centry zemědělství a těžby nerostných surovin.

Migrace obyvatelstva do měst odráží příliv kapitálu do těchto oblastí. Jeho cílem jsou zvláště ta města, která mají turistický potenciál. Tuto migraci podporuje také potravinová pomoc, jejíž nízké ceně nedokáží místní producenti konkurovat. Tento tlak spolu s expanzí kapitalismu tak ohrožuje životaschopnost produkce malých farmářů.

Politicko-ekonomické pozadí vztahů severních financujících NGOs a lokálních NGOs

Následující názory autor dokládá příklady z Nizozemska. Zdá se ovšem, že je považuje za univerzální v rámci většiny hospodářsky vyspělých zemí.

V době formování spolupráce severních financujících NGOs a lokálních NGOs byly hospodářsky vyspělé státy oddané myšlence rozvoje. To znamenalo stále vzrůstající finanční prostředky, se kterými mohly financující NGOs volně nakládat. To jim umožnilo volný výběr z velkého množství strategií a partnerů. Představitelé financujících organizací požívali tak značné autonomie, že sociální sítě mezi nimi do značné míry určovaly toky rozvojové pomoci.

Na druhou stranu byly toky pomoci určovány také politickým zaměřením nizozemské rozvojové pomoci. Ta např. v 70. letech podporovala peruánskou sociálně-demokratickou vládu, tato podpora následně formovala rozvojovou pomoc v této zemi. Naproti tomu v Bolívii vládly ve stejné době diktátorské režimy. Vzhledem k tomu, že s nimi nebyly uzavřeny bilaterární smlouvy, musely NGOs budovat své vlastní sítě, které byly politicky silně zaměřeny proti stávajícímu režimu.

V posledních letech však došlo v případě mnohá států k přehodnocení rozvojové politiky. Ty se v souladu s neoliberálními teoriemi snaží o nastartování tržního růstu, namísto prosazování politických a sociálních opatření. Tyto změny mohou mít dalekosáhlé důsledky i pro sítě neziskových aktérů, vytvořené v předcházejícím období.

V souvilsoti se změnami zaměření rozvojové pomoci došlo také k zastavení poskytování velké části státních prostředků, určených na eradikaci chudoby v Latinské Americe. To bylo vysvětlováno mnohem větší chudobou v Africe a Asii. Rozdělování prostředlů NGOs bylo pečlivě zkoumáno. Státy začaly vyžadovat jasné důkazy snižující se chudoby. Následky těchto kontrol na vesnické úrovni byly popsány výše.

Snížení finančních prostředků ze zdrojů evropských financujících NGOs mělo dalekosáhlé důsledky také na lokální NGOs ve státech latinské Ameriky. Ty, pokud nechtěly výrazně omezit svoji činnost musely najít za tyto prostředky náhradu. Tu nacházely převážně ve zdrojích, které byly tematicky či územně vázány, zejména pokud pocházely ze státních nebo mezistátních zdrojů, které byly vázány na uzavření smlouvy s NGO.

Za těchto podmínek začínají sociální sítě, vytvořené za dřívějších podmínek ztrácet význam. Ten naopak získávají faktory obvykle spojované s neoliberalismem - subdodavetelský vztah ke státní správě, subsidiarita (decentralizace rozhodování).

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License