Bakalarska Prace Kompilace

Prosím nekontroluj překlepy. Ty si na závěr opravím sám. Práce by měla jít kdykoliv přenést do Wordu nebo Writeru překopírováním.


Table of Contents

Úvod

Rozvoj zemí třetího světa je důležitým globálním tématem dnešní doby. Zabývají se jím všechny vyspělé státy světa, mnohé mezinárodní organizace vládního i nevládního charakteru. Jeho důsledky jsou denodenní realitou pro miliony obyvatel rozvojových států.

Co však rozvoj vlastně znamená? Jak byl pojímán dříve? Proč je dnes svět ve stavu, kdy je jedna jeho část odkázána na pomoc té druhé? Na tyto a další otázky se budu snažit odpovědět v teoretické části této bakalářské práci. Téma rozvoje se snažím pojímat komplexně, od ekonomických teorií, které představují pro mnoho autorů základ vytvářené rozvojové teorie, až po konkrétní strategie, které byly v minulosti uplatňovány v různých částech světa.

V druhé části práce se věnuji nevládním neziskovým organizacím jako stále důležitějším aktérům v rozvojové praxi. Zaměřuji se jak na jejich názory, tak i na mechanismy a dopady jejich činnosti. Závěr práce je pak věnován možnostem uplatnění geografů v těchto organizacích.

Koncept rozvoje, rozvojové teorie a strategie

Neměli bychom pouze hledat nové a lepší cesty správy společnosti, ekonomiky a světa. Především bychom měli od základu změnit své jednání. (cit. HAVEL, V. 1992, 1)

Jak lze definovat rozvoj?

R. Chambers (2004, 1) hned na počátku své práce uvádí, že rozvoj souvisí s odvěkou lidskou snahou vylepšovat. Toto úsilí bylo různě pojímáno v různých dobách, na různých místech, různými lidmi různých profesí. Zásadní významy byly vytvořeny ekonomy. V důsledku toho byl rozvoj často zaměňován s ekonomickým rozvojem, který byl zjednodušován na růst ekonomiky. Později se začaly objevovat i jiné významy, např. "lidský rozvoj", koncept známý v souvislosti se Zprávou o lidském rozvoji, vydávanou OSN (CHAMBERS, R. 2004, 2). Všechny přístupy ale uvažují rozvoj normativně (zabývají se tím, co by mělo být; nemusí tomu tak být vždy, viz dále) a předpokládají změnu.

Rozvojový diskurs a teorie rozvoje

Na poli rozvojových studií došlo od jejich vzniku v roce 1940 k mnoha zásadním změnám převládajícího názoru na sám rozvojový proces (POTTER, R. 2002, 61). Tyto změny byly zachyceny početnou literaturou, jež začala vycházet od 80. let 20. století. Hlavním tématem těchto prací bylo konstatování, že mnohé myšlenky, týkající se rozvoje, byly značně kontroverzní a sporné.

Rozvojová studia však neřeší pouze teorie rozvoje, ale i rozvojovou praxi. B. Hettne (1995) proto navrhl rozdělit rozvojové myšlení na rozvojové teorie, rozvojové strategie a rozvojové ideologie. Jejich vztah zachycuje následující schéma:

rozvoj_obecne_schema_male.gif

Hettne (1995) také uvádí, že s přijetím nových teorií často nedošlo k zavrhnutí dřívějších myšlenek a praktik. Namísto toho docházelo k jejich překrývání s novými přístupy, z čehož někdy vznikaly protichůdné závěry. R. Potter (2002, 63) uvádí, že jednou z možností byl přesun zavržených myšlenek do jiného vědního odvětví. Podle něj je tomu z důvodu hodnot a úsilí autorů, podílejících se na rozvojovém diskursu.

Rozdělení rozvojových teorií

Podle R. Pottera (2002, 63) je mnoho způsobů, kterými lze kategorizovat rozvojové myšlení. Potter a Lloyd-Evans (1998) navrhli rozdělení na základě dvou stupnic. Na jedné jsou přístupy sestaveny od normativních (jaký by býval rozvoj měl být) po pozitivní (jaký rozvoj skutečně byl), na druhé pak od jednoduchých ekonomických teorií po holistické přístupy, zahrnující nejrůznější společenská a environmentální hlediska. Na základě toho lze pak sestavit přehled teorií a přístupů:

rozvojove_teorie_struktura.gif

Ekonomické teorie

Pro teorie rozvoje jsou ekonomické teorie jednou z hlavních inspirací, některé dokonce vznikly pouhou úpravou standardních ekonomických teorií na příslušné územní celky. Naopak teorie rozvoje se po zevšeobecnění mohou stát příspěvky k ekonomickým teoriím. Proto je také nesnadné jednoznačně přiřadit autory, zabývající se rozvojem, k některému ekonomickému směru.

Neoklasická teorie

Neoklasická teorie vznikla na počátku 20. století zevšeobecněním myšlenek klasických ekonomů 19. století (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 41). Stala se základem pro hlavní proud ekonomické teorie. Matematizace ekonomie umožnila odhalování vzájemných závislostí přesně definovaných ekonomických veličin, na druhé straně však vedla k přílišné formalizaci ekonomických jevů. Tak často docházelo k opominutí věcného obsahu, ztrátě schopnosti řešit konkrétní problémy a někdy i ke komplikaci popisu jednoduchých jevů.

Předpoklady neoklasické teorie

Podle J. Blažka a D. Uhlíře (2002, 42) vychází neoklasická teorie z mnoha zjednodušujících předpokladů a záměrného opomíjení určitých skutečností.
Mezi předpoklady patří především:

  • racionalita aktérů (homo economicus) ve smyslu úsilí o dosažení maximálního ekonomického užitku
  • splněny podmínky dokonalé soutěže
  • dokonalá informovanost aktérů
  • dokonalá mobilita výrobních faktorů (půdy, kapitálu, pracovní síly)
  • tržní rovnováha (ekvilibrium), jež je výsledkem splnění předchozích dvou předpokladů
  • plné využívání zdrojů (např. plná zaměstnanost)

Mezi záměrná opomíjení a zjednodušení pak patří:

  • redukce role peněz na oběživo a míru hodnoty
  • uvažovaná homogenita výrobních prostředků i jedinců (viz výše)

Aplikace neoklasické teorie

Z uvedených předpokladů neoklasické teorie vychází i předpoklad o nejefektivnější alokaci zdrojů působením neomezovaných tržních mechanismů (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 42). Ten později přejaly i další přístupy, vycházející z této teorie, především neoliberální. Výjimkou by mělo být zajištění stabilního tržního prostředí.
J. Blažek a D. Uhlíř (2002, 42) se domnívají, že možnosti aplikace neoklasické teorie v rozvojové praxi jsou z důvodu výše uvedených zjednodušení omezené. Přesto se neoklasická teorie s prvky neoliberální politiky stala základem ekonomické politiky mnoha států světa. Tyto přístupy se prosadily zejména po ropné krizi na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Modifikace neoklasické teorie

V rámci snahy o lepší aplikovatelnost byly rozpracovány modifikace neoklasické teorie, které nepočítají s některými ze zjednodušení (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 43-44). Jedním z prvních takových rozšíření byla Teorie monopolistické soutěže, která uvažuje schopnost jednoho ekonomického subjektu ovlivnit množství (a tedy i cenu) výrobků na trhu. Mezi další pak patřily:

  • zmírnění a zpřesnění předpokladu racionality
    • teorie "omezené racionality" (bounded rationality) Herberta Simona
    • nová institucionální ekonomie Olivera Wiliamsona
    • teorie her
  • začlenění působení pozitivní zpětné vazby
    • nová teorie obchodu (new theory of trade)
    • teorie závislosti na zvolené cestě (path dependancy)
  • uvažování technologických faktorů
    • ekonometrické1 modely
    • růstové účetnictví (growth accounting)
    • celá řada neoliberálních přístupů (viz níže)

Keynesiánská ekonomie

Podle J. Blažka a D. Uhlíře (2002, 44) se keynesiánská ekonomie od neoliberální liší menší mírou všeobecnosti, absencí zjednodušujících předpokladů a uvažováním mnohem větší míry nejistoty. Matematizace ekonomie je podle Keynese samoúčelná. Domnívá se, že by měly být ve větší míře uvažovány tzv. "měkké", tj. neměřitelné faktory, které pocházejí ze sociologie, případně psychologie. U Keynesových následovníků v poválečném období však dochází k opětovnému příklonu k matematizaci a pozitivismu. Typickým příkladem může být rozvoj ekonometrie, nejpozitivističtější dílčí vědy ekonomie v rámci keynesiánské školy.

Keynesiánství je teorií angažovanou, nesnaží se pouze popsat fungování trhu, ale také do něj podle dosažených poznatků zasahovat a řešit jeho problémy. Tyto zásahy jsou úlohou státu. Příznačným rysem keynesiánské teorie je krátkodobé řešení krizí (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 44).

Kořeny keynesiánských teorií

J. Blažek a D. Uhlíř (2002, 44-45) ve své práci uvádějí, že počátky keynesiánských teorií spadají do období Velké hospodářské krize, která narušila důvěru některých ekonomů ve schopnost ekonomiky obnovovat rovnováhu. Se zásadní myšlenkou, že pokles mezd způsobil místo vzniku nového rovnovážného stavu další prohloubení krize, přišel r. 1936 ve své práci The General Theory of Employment, Interest and Money anglický ekonom John Maynard Keynes. Ukázal v ní také vliv velikosti agregátní poptávky na stabilitu ekonomiky. Řešení podle něj spočívalo v úsilí o dosažení rovnosti objemu investic2 v soukromém sektoru a úspor3 v sektoru domácností. Keynes přitom uvažoval závislost zaměstnanosti na produkci. K růstu produkce dochází ve stabilním prostředí, kde nedochází k příliš velkým výkyvům investic a úspor.

Úloha státu v keynesiánské ekonomii

Udržování takovéto stability je pak podle keynesiánců úkolem státu (i za cenu schodku veřejných financí) (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 45). Činnost státu se přitom soustředí především na stimulaci potávky. Toho bylo podle Keynese možno dosáhnout následujícícmi způsoby:

  1. změna rozdělování důchodů
  2. podpora investiční aktivity
  3. zvýšení poptávky velkými státními výdaji do veřejného sektoru (str. 45)

Problémy a kritika

Vedle nesporných výhod přinesla politika inspirovaná keynesiánstvím také mnoho hospodářských problémů. Patří mezi ně především rozsáhlé přerozdělování prostředků ze státního rozpočtu a podpora neperspektivních hospodářských odvětví.
J. Blažek a D. Uhlíř (2002, 51) proto považují keynesiánskou politiku za vhodnou spíše pro krátkodobou politiku. Vedle státních zásahů (viz níže) je dalším problémem Keynesovo zanedbání mikroekonomických procesů a subjektů.

Neomarxismus

Neomarxistické teorie se od výše uvedených liší snahou o zásadní změnu soudobých ekonomických struktur a institucí (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 47). Tato reforma je podle jejich názoru, odvozeného z díla Karla Marxe (1818 - 1883), nutná z důvodu zásadní krize, ke které spěje kapitalismus.

Marxistické teorie se přitom nezabývají pouze ekonomií, ale fungováním celé společnosti. Společnost přitom hodnotí z hlediska historického vývoje, popisuje vývoj a proměny společenských a hospodářských systémů. Dalším podstatným prvkem je materialismus, podle něhož jsou ideje formující společnost odvozeny od materiálního stupně rozvoje společnosti, nikoliv naopak (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 48). Z této představy vychází i model společnosti zachycený na dalším obrázku:

— vložit obrázek modelu —

Teorie nadhodnoty, její společenské důsledky a řešení těchto důsledků

Marx také rozpracoval Ricardovu Pracovní teorii hodnoty4 ve svou Teorii nadhodnoty, která konkretizuje Marxův model společnosti pro kapitalistický výrobní způsob. Zde tvrdí, že kapitalisté (vlastníci výrobních prostředků) dávají dělníkům za jejich práci pouze minimální mzdu nutnou k jejich přežití a sami si nechávají zbytek jimi vytvářené hodnoty. Tento podle Marxe od základu nespravedlivý vztah je pak označován jako vykořisťování (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 48).
Marx i jeho následovníci se domnívali, že tento rozpor je možno odstranit pouze třídním bojem, který vyvrcholí revolucí a povede k ustanovení spravedlivějšího společenského řádu - socialismu. Tato alternativa však představuje, jak se shodují i mnozí marxisté, nejslabší článek celé teorie.

Marxistická metodologie

Pro nepotvrzení některých ze základních předpokladů zůstává dnes podle J. Blažka a D. Uhlíře (2002, 49) marxismus platnou teorií především v otázce metodologie. Mezi přínosy na tomto poli patřily:

  • studium soustavného vývoje nerovnoměrného hospodářského vývoje světové ekonomiky, cyklických hospodářských krizí
  • analýza přetrvávajících sociálních nerovností ve společnosti
  • prostorový aspekt neomarxistických teorií (prostorově rovnoměrnější rozdělení bohatství jen po společenské změně)

Strukturalismus

Většina marxistických autorů klade ve svých teoriích velký důraz na význam společenských struktur, proto bývá (neo)marxismus řazen mezi strukturalistické teorie (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 49). Tyto společenské struktury, jež dopředu určují fungování ekonomiky a rozdělování zisku, se přitom vyznačují značnou stabilitou v čase. Nejsou ovšem považovány za neměnné, proto marxisté studují jejich posloupnost v čase.
Zásadní problém strukturalismu pak představuje odmítnutí možnosti jednotlivce překonávat strukturní omezení či je dokonce měnit. Pozornost není obvykle věnována ani motivacím jednotlivců. J. Blažek a D. Uhlíř (2002, 49) se domnívají, že právě tato zjednodušení či opomenutí pak strukturalistům neumožňují vysvětlit jevy neodpovídající předpokládaným strukturám. Z tohoto důvodu se od něj začala od 80. let 20. století řada autorů odklánět.

Neoliberální teorie

Neoliberální teorie vznikla jako makroekonomické rozšíření převážně mikroekonomické neoklasické teorie. Jejich společným rysem je snaha objasnit vztahy mezi mikro- a makroekonomickými procesy a také vztah mezi množstvím peněz v ekonomice a její celkovou stabilitou (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 50).

Do hlavního proudu ekonomie se tyto teorie prosadily v 70. letech 20. století v důsledku rozpoznání omezených možností keynesiánských teorií přispět k vytvoření funkčních ekonomických politik. Některá významná díla však vznikla dříve (neoliberální ekonomie jako obor se rozvíjela již od 50. let 20. století). Dělí se na několik dílčích teorií, především monetarismus M. Friedmana, tzv. chicagskou školu a na ni navazující teorie, a také tzv. rakouskou školu.

Všem je podle J. Blažka a D. Uhlíře (2002, 53) společná kritika státních zásahů do ekonomiky, které jsou považovány za zdroj ekonomické nejistoty. Tyto zásahy jsou kritizovány především z důvodů lobistických tlaků, jež ovlivňují státní správu. Tyto tlaky jsou považovány za projev přirozené lidské snahy prosadit své zájmy. Relativní zchudnutí chudých vrstev pak považují za legitimní, tvrdí ovšem, že potlačení osobní svobody by ve svém důsledku vedlo k absolutnímu ochuzení všech vrstev.

Pozornost státu by se měla podle neoliberalistů posunout od problémů na straně poptávky (především nezaměstnanosti) k problémům na straně nabídky (inflaci). Ta podle nich znesnadňuje investorům i spotřebitelům orientaci v ekonomickém systému. Při zajištění stabilního ekonomického prostředí dojde pak i k poklesu nezaměstnanosti a hospodářskému růstu.

Politika ovlivněná neoliberalismem a její důsledky

Neoliberální politika byla realizována v 80. letech 20. století v USA (prezident Ronald Reagan) i ve Velké Británii (premiérka Margaret Thatcher) i jinde. J. Blažek a D. Uhlíř (2002, 53) uvádí, že se stát sice neutrpěl výraznou finanční ztrátu, ale reformy vedly k marginalizaci (ekonomickému potlačení) značné části obyvatelstva. Důvodem bylo především prosazování "přirozené míry nezaměstnanosti", což vedlo k oslabení role odborů a poskytlo záminku pro udržování vysokých úrokových měr, z nichž profitovali bohatí jednotlivci a finanční sektor.[4] Řešení těchto problémů si přitom v budoucnu může vyžádat značné státní výdaje. Problémem je i nebezpečí monopolizace ekonomiky, které bylo v minulosti neoliberály často přecházeno.
V kontextu teorií rozvoje je zvláště významná aplikace neoliberálních politik (tzv. Washingtonského konsensu) jako součásti programů strukturálních úprav (SAPs), které byly v 80. letech 20. století vnucovány rozvojovým zemím jako podmínka půjček od Světové banky (World Bank) a Mezinárodního měnového fondu (IMF). Ty vedly k jejich silnějšímu zapojení do světové ekonomiky a často měly velmi nepříznivé sociálně ekonomické dopady (BROHMAN, J. 1996., 132).

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie se na rozdíl od dosud zmíněných směrů chápe ekonomiku jako dynamický systém, jež je formován interakcemi jednotlivců, vycházejícími z institucí - systémů obvyklého jednání a myšlení (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 54-55). Jednotlivec je přitom institucemi nejenom ovlivňován, ale sám se podílí na jejich formování. Interakce a vztahy uvažovaného systému ukazuje následující diagram:
— doplnit diagram institucionální ekonomie —
Rutiny a praktiky přitom nemusí být nutně racionální, příkladem může být tzv. Veblenův efekt, podle kterého může být pokles cen interpretován některými spotřebiteli jako pokles kvality, což vede k poklesu poptávky. Homo economicus v podání neoklasických ekonomů je tak důsledkem institucionálního uspořádání některých kapitalistických společností, jež je podle institucionalistů důsledkem konkrétních společenských a politických procesů v minulosti.
Přes nepředvídatelnost evoluce ekonomiky se institucionalisté nebrání omezené možnosti predikce. Ta však podle nich musí vycházet z detailní analýzy existujících institucí a jejich vlivu na jednotlivce, nikoliv z vyhodnocování statistických závislostí mezi jevy (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 56). Díky neschopnosti poskytovat univerzální politická doporučení však institucionalistická teorie nikdy nedosáhla rovnatelně velkého uplatnění v politické praxi jako výše zmíněné teorie.
Naproti tomu se na akademickém poli dostává institucionálním přístupům od 90. let znovu pozornosti. Často ovšem v rámci jiných věd než ekonomie. Zároveň vznikl nový přístup, který se názvem "nový institucionalismus" snaží propojit koncept institucí s neoklasickým racionalismem aktérů.
Uvažováním měkké struktury institucí se institucionalismus značně blíží kritickému realismus, někteří autoři však kladou důraz na souvislosti mezi charakterem společenských procesů a strukturami moci a kontroly. Blíží se tak spíše k antipozitivismu (BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. 2002, 57).

Teorie rozvoje

Teorie založené na keynesiánství

Teorie růstu byla především ekonomická teorie, založená na přenosu keynesiánských modelů do prostředí ekonomik "třetího světa". Zaměřena byla na dosažení ekonomického růstu, sociální a kulturní faktory byly brány v potaz pouze z hlediska jejich napomáhání (či překážení) společenským změnaám, které měly doprovázet růst. Zdůrazňována byla nutnost komplexního plánování ve spolupráci se zahraničními dárci. (BROHMAN, J. 1996, 12)

Rozvoj v pojetí teorie růstu zahrnuje utváření kapitálu pomocí investic do růstových odvětví (např. zpracovatelského průmyslu). Růst ekonomiky je chápán jako nelineární proces, který se sám udržuje, jakmile je dosaženo potřebného tempa. Tím je odůvodněna potřeba státních zásahů v prvotních fázích rozvoje. Důraz na tuto fázi ilustruje citát z práce W. Lewise (1950, 36):

Jakmile sněhová koule začně sjíždět ze svahu, získá setrvačnost a začně se stále zvětšovat… Nejprve je ale třeba sněhovou kouli dotlačit na vrcholek kopce. Jakmile tam je, zbytek je už snadný. Nemůžete ji tam ale dostat bez vynaložení prvotního úsilí. temp - přidat citaci podle pokynů?

Teorie růstu byla jako samostatná škola v rámci rozvojových studií populární na přelomu 40. a 50. let 20. století, potom byla včleněna do širšího rámce modernizační teorie. Autoři, kteří se k ní hlásili, kritizovali dřívější rozvojové teorie teorie pro jejich statičnost, zanedbání vlivu společenských struktur v rozvojových zemích a podcenění pozitivního vlivu technologických a společenských změn, spojených se státem podporovaným zprůmyslněním. Naproti tomu podobně jako neoklasičtí ekonomové pojímali rozvoj eurocentricky - rozvojové země podle jejich představ musely rozvíjet stejným způsobem, jako vyspělé země od počátku průmyslové revoluce.

Rostowova teorie stadií ekonomického růstu

Zřejmě nejznámější z růstových modelů byla Rostowova Teorie stadií ekonomického růstu. Ta, vycházejíc z výše zmíněných předpokladů, uvažuje rozvoj jako průchod posloupností stadií od tradiční společnosti až po společnost moderní, vyznačující se masovou spotřebou. Za nejdůležitější z těchto stadií bylo považováno stadium "vzletu", během něhož je nastartován trvale udržitelná růst. Pokud domácí kapitál není schopen dostát tomuto úkolu, měl by zasáhnout stát, podporovaný přímými zahraničními investicemi a oficiální rozvojovou pomocí.

Na konci 50. let 20. století začala být tato teorie většinou rozvojových teoretiků opouštěna. Kritika se týkala především nevhodnosti aplikace jednoduchého keynesiánského modelu, vytvořeného v podmínkách vyspělých zemí, na komplexní podmínky zemí třetího světa. Přesto bylo mnoho konceptů, jež tvořily základ tohoto modelu, používáno i nadále. Podle J. Brohmana (1996, 14) mezi ně patřily např.:

  • chápání rozvoje jako ekonomického růstu založeného na industrializaci
  • kritická úloha uspor a investic
  • potřeba státních zásahů v rozvojovém plánování
  • fáze vývoje, založené na historické zkušenosti vyspělých zemí

Modernizační teorie

Modernizační teorie představovala prohloubení a rozšíření myšlenek teorie růstu. Rozvoj začal být chápán v interdisciplinární kontextu, uvažovány byly i společenské a institucionální změny. Ty by přitom měly probíhat podle logiky kapitalistického ekonomického růstu. Klíčovou otázkou se stalo, které společenské normy a instituce ekonomický růst podporují a které ho brzdí.

Přes nejednotnost modernizační teorie lze říci, že převažovala představa, že vedle sebe existují dva typy společnosti, tradiční a moderní, které se liší normami, hodnotami, přesvědčením, atd. Vlastnosti přisuzované tradiční společnosti byly považovány za překážku rozvoji5. Tato společnost proto podle představitelů modernizační teorie musí projít změnou podle západního vzoru. Zatímco v západních společnostech s sebou tyto změny přinesla modernizace, do mnoha společností třetího světa tyto změny přicházejí zvenku. To bylo považováno za možnost zrychlení modernizačního procesu.

modernizace.png

Dualistické modely (vychází z [3])

Dualistické modely vycházejí z výše zmíněné představy dvou oddělených sektorů společnosti a rozvíjejí ji v koncept dvou oddělených sektorů ekonomiky, kapitalistického (zahrnujícího zpracovatelský průmysl a tržní zemědělství) a subsistenčního (malé rodinné zemědělské podniky). Druhý z nich dosahuje mnohem nižšího výkonu na osobu. V průběhu rozvoje by proto měl kapitalistický sektor růst na úkor subsistenčního. Může při tom využívat téměř neomezeného zdroje pracovních sil, uvolňovaných ze zanikajícího subsistenčního sektoru.

Koncept dualismu se také odrazil v pracích významných teoretiků regionálního (prostorového) rozvoje, jakými byli např. Gunna Myrdal a Albert Hirschmann. Ti se domnívali, že nerovnovážný růst a rozvoj je nevyhnutelný a ve svém důsledků přináší výhody i zaostávajícím oblastem, které se stávají zdrojem surovin a potravin pro nově vzniklé průmyslové regiony.

Politické důsledky modernizace

Ve své původní verzi modernizační teorie předpokládala, že ekonomický rozvoj bude doprovázen obdobnými politickými změnami jako ve vyspělých státech světa. Brze se však ukázalo, že překážkou jsou narůstající společensko-politické rozdíly, jež zavdaly příčinu mnoha revolučním hnutím. V důsledku toho přijali političtí teoretikové tezi, že pro rozvoj může být důležitější stabilita autoritářských režimů než demokratizační experimenty. Tato pozice také zdůvodnila intervence USA na podporu autoritářských režimů v mnoha částech světa (např. v roce 1954 v Guatemale). Jiní teoretikové ovšem chápali politickou nestabilitu jako nevyhnutelnou součást modernizace. S. Eisenstadt (1970) považoval za hlavní příčinu problémů modernizující se elity, které nedostály své roli vůdčích sil modernizace, spíše využily svůj vliv k ovlivnění politik ve svůj vlastní prospěch.

Kritika a dědictví modernizačních teorií

Modernizační teorie byly později v 70. a 80. letech 20. století zcela odmítány jak neoliberály, tak teoretiky, přiklánějícími se k teoriím závislosti a neomarxismu. Tyto kritiky se později staly základem pro opětovné posouzení modernizačních teorií. Tyto přístupy se snaží využít základů modernizačních teorií pro pochopení významu společenských změn a výsledky doplňují o poznatky neoliberalismu a teorií závislosti. Přesto přetrvávají značné rozdíly předevím v ideologické oblasti. Mnoho zastánců radikánějších přístupů se domnívá, že taková kombinace teorií je možná pouze za cenu ztráty jejich teoretické soudržnosti. Výsledek tedy záleží zřejmě na tom, zda se podaří oprotit modernizační teorie od ideologické zátěže, kterou získaly v době poválečné popularity

Teorie závislosti

Teorie závislosti je spíše než teoretický konstrukt způsob chápání mezinárodních vztahů periferních kapitalistických zemí v kontextu globální ekonomiky. Rozšířila se jako kritický způsob, kterým lze nahlížet na historii rozvoje Latinské Ameriky. Důležité bylo, že většina děl byla napsána latinskoamerickými autory, kteří byli informovanější a zapojenější do místního kontextu.

Ve svém vlivném díle Political economy of growth (1957) popsal P. Baran důvody nerozvíjení se Latinské Ameriky v rámci marxistického rámce jako důsledek spolupráce vyspělých států a mocenských elit v rozvojových státech. V rámci těchto partnerství se dělili o vytvářenou nadhodnotu a tím efektivně zabraňovali rozvoji. Tyto vztahy podle něj udržují latinskoamerické země v podřadném posatvení, které zajišťuje neustálý přísun levných surovin do vyspělých států.

Jeho myšlenky později dále rozvinul A. G. Frank, který přišel s konceptem "rozvíjení nerozvinutosti", v jehož rámci předpokládal, že kapitalistické síly zároveň rozvíjejí vyspělé státy a zabraňují rozvíjení států rozvojových. Všeobecné přesvědčení, že státy třetího světa po získání nezávislosti dosáhly určité možnosti sebeurčení, označil za klam. Ve skutečnosti, tvrdil, po vyhlášení nezávislosti vykořisťování rozvojových zemí dále vzrostlo. Proto se, také vzhledem k třídnímu rozvrstvení latinskoamerické společnosti domníval, že jediným řešením je opětovné vytvoření mezinárodních kapitalistických vztahů. Toho je podle A. G. Franka (1969) možno dosáhnout jedině revoluční změnou, která usiluje o prosazení socialistických ideálů v zemích třetího světa.

Kromě mezinárodních vztahů aplikoval A.G.Frank teorii závislosi také na národní úroveň, kde, jak tvrdil, panuje obdobný vztah mezi městy a venkovem. Jako sídla správy koloniální moci byla města v Latinské Americe vždy privilegována.

Kritika teorií závislosti

A.G.Frank se domníval, že dualistické modely nebyly schopny plně zpracovat význam kapitalistické minulosti latinskoamerických zemí. Frankovo pojetí závislosti se naopak stalo terčem kritiky dualistických autorů. Mezi nejvýznamnější z nich patřili E. Laclau a S. Lall. Kritizována byla především jeho problematická kombinace marxismu s tržními přístupy a také to, že charakteristiky, jež přisuzoval nerozvinutým závislým státům existují i jinde ve světě. Podle S. Lalla (1975) jsou tedy spíše obecnými důsledky kapitalismu.

Tyto kritiky později vedly ke zkoumání vazeb teroií závislosti a neomarxistických přístupů. Dalším směrem se stala teorie světových systémů I. Wallersteina, která se zaměřila i na netržní vztahy nadřízenosti a podřízenosti v globálním měřítku.

teorie_zavislosti.png
Baranova morfologie "zpátečnickosti". (upraveno podle: CONWAY, D., HEYNEN, N. 2002, 98)

Teorie světových systémů (World systems theory)

Teorie světových systémů (dále WST) tvrdí, že rozvojové podmínky a šance jsou v prvé řadě určovány ekonomickými procesy a vztahy globální úrovně (KLAK, T. 2002, 107). Podle zastánců této teorie vznikl na celém světě jednotný ekonomický systém nejpozději s počátkem evropské industrializace na konci 18. století. Někteří však kladou jeho počátky do ještě vzdálenější minulosti.

WST je pojem téměř identický s osobou jejího předního tvůrce a přestavitele Immanuela Wallersteina (KLAK, T. 2002, 108). Ten potvrdil, že teorie vychází z marxismu, z něhož přebírá řadu konceptů. Nesouhlasí ale s marxistickým názorem, že společnosti, procházejí posloupností výrobních systémů a že mohou být analyzovány individuálně a odděleně od světového systému. V systému společenskovědních teorií bývá WST považována za doplněk teorií závislosti a vzhledem k interdisciplinaritě svých tvrzení byla využita v širokém spektru společenských věd.

Cykly ekonomické aktivity, Kondratieffovy vlny

Autoři spojení s WST identifikovali množství opakujících se historických cyklů, svázaných s úrovní a typem ekonomické aktivity (KLAK, T. 2002, 107). Tyto cykly jsou podle nich příčinou ekonomických rozkvětů i krachů. Hlavním typem těchto cyklů jsou v rámci této teorie Kondratieffovy cykly, pojmenované po ruském ekonomovi, který je vytvořil ve 20. letech 20. století. Každý takový cyklus (nazývaný též dlouhou vlnou) trvá zhruba 50-60 let. Skládá se ze dvou navazujících fází. Fáze A je obdobím ekonomického růstu. Roste ovšem také cenová inflace, což vedek fázi B, období ekonomické stagnace. Tuto představu zachycuje v historickém kontextu následující schéma:

— temp doplnit obrázek Kondratieffových vln —

Kritika teorie světových systémů

Podle T.Klaka (2002, 111) nejsou všichni zastánci WST přesvědčeni, že analýza musí sahat do tak daleké minulosti, v jaké ji začíná Wallerstein. Podobně také někteří nesdílí přesvědčení o nutnosti globálního pojímání ekonomických aktivit v minulých stoletích. Badatelé, vycházející z WST se často zabývají spíše analýzou současného kapitalismu, což by mohlo být označeno puristickými zastánci WST jako nedostatečně historické.

Přes empirickou podporu zůstávají Kondratieffovy vlny kontroverzním tématem. Někteří autoři např. navrhovali uvažovat místo dlouhých vln fáze různých délek a charakterů (KLAK, T. 2002, 110-111).

Problémem je také nedostatek historických dat, neumožňující sestavení časových řad, díky nimž by bylo možné teorii empiricky ověřit. Proto se zdá, že je vhodnější pojímat WST jako analýzu nebo perspektivu, spíše než plnohodnotnou teorii.

Konečně, T.Klak (2002, 111) poznamenává, že vzhledem ke svému zaměření na dlouhodobé cykly, probíhající na globální úrvni zanedbává roli lokalit, iniciativ a lidí.

Neoliberalismus

Koncept "monoekonomiky" se měl stát neoliberální náhradou keynesiánských dualistických modelů. Jeho základem je tvrzení, že neoklasické teorie, zdůrazňující volné působení tržních sil mají stejnou platnost po země "severu" i "jihu". Přestože se tržní prostředí rozvojových zemí mohou lišit např. vyšší mírou nejistoty, fungují podle stejné logiky.

Tvrzení keynesiánců, že země třetího světa trpí mnoha problémy, jež nejsou schopny tržní síly vyřešit neoliberálové odmítají s tím, že mnohé z těchto problémů byly zvýrazněny nevhodnými rozvojovými politikami státu. V této souvislosti dávali neoliberálové často do protikladu rozvojové problémy zemí Latinské Ameriky, kde byl rozvoj komplexně plánován státem a ekonomický růst zemí východní a jihovýchodní Asie, který byl, jak tvrdili, důsledkem volného působení tržních sil.

Teorie veřejné volby

Teorie veřejné volby se v rámci neoliberálních předpokladů snaží vysvětlit, proč politicky racionální státy prosazují iracionální rozvojové strategie (LAL, D., 1984) a provádějí politiky, které zbrzdily ekonomický růst v mnoha státech (např. udržování nadhodnocených měn, rozsáhlá neefektivní státní správa). Na stát je nahlíženo jako na racionální subjekt, který se snaží maximalizovat svůj ekonomický a politický užitek maximalizováním svého vlivu v mocenských skupinách společnosti, a to i za cenu pomalejšího rozvoje v dlouhodobé perspektivě.

Problém tohoto přístupu je ovšem v tom, že nenabízí logicky zdůvodněný systém reforem, který by umožnil vytvářet efektivnější politiky. To je především důsledkem zúženého pohledu na komplexnost skutečného světa, v němž státy své politiky vytvářejí.

Rozvojové strategie

Agroexportní model

Export zemědělských produktů byl doporučován zemím třetího světa téměř všemi rozvojovými teoriemi jakými především do poznámky pod čarou jako způsob využití jejich komparativních výhod - levné půdy a pracovní síly. Toto doporučení se týkalo zejména chudších a menších zemích v Latinské Americe a subsaharské Africe, kde byl exportně orientovaný průmysl rozvinutý buď málo, nebo vůbec ne.

Ale mnoho analytiků se nyní přiklání k názoru, že tento model, přinejmenším se své klasické formě, je z důvodu skrytých vnitřních rozporů dysfunkční pro další rozvoj třetího světa. Problémem ale je, že pro mnoho zemí je agroexport jednou z mála alternativ, zejména v situaci snah o získání valut potřebných pro udržení makroekonomické stability.

Komparativní výhody a růst založený na exportu

Proncip komparativních výhod má svůj původ v klasických rikardiánských6 ekonomických koncepcích, které předpokládaly, že hospodářského růstu a rozvoje je možno dosáhnout vyšší specializací a intenzitou obchodu. Podle těchto představ roste ekonomika zemí třetího světa v prvé fázi díky rostoucí produkci primárních komodit (surovin) pro světový trh, s lepší dostupností výrobních prostředků a růstem platů je později největší komparativní výhody dosahováno v částečně zpracovaném zboží.

Rozvoj a dopady agroexportu

Pod vlivem výše uvedených myšlenek se po 2. světové válce začalo exportní zemědělství úspěšně rozvíjet a stalo se nejdůležitějším zdrojem růstu mnoha menších ekonomik třetího světa. S přílivem zahraničního kapitálu začaly být exportní plodiny pěstovány na stále rostoucím podílu kultivovatelných ploch zemí jihu, včetně savan a tropických pralesů.

Dopady agroexportu

Agroexportní produkce rozvjové státy, jež ji uplatňovaly, hluboce ovlivnila.

To s sebou přineslo degradaci mnoha cenných ekosystémů, související také s nuceným přesunem drobných zemědělců do těchto oblastí.

Ve stejné době produkce potravin pro domácí trh stagnovala nebo dokonce klesala, v některých oblastech, zaměřených na export byla dokonce vytlačena úplně. Problémem se stalo také samotné využívání statické komparativní výhody - absolutní zužitkování půdy a lidských zdrojů, které se stalo překážkou potřebné ekonomické diversifikace.

Kromě ekologické degradace se velkým problémem stalo zbavení drobných zemědělců půdy. To mělo za následek trvalý přebytek pracovní síly, pouze sezónně využívaný jako námezdní pracovní síla (např. při sklizni). Někteří členové rodin byli nuceni začít živořit v neformálním, nijak neregulovaném sektoru. Rostla také migrace do měst, kde narůstala rezerva pracovní sil, což vedlo ke snižování platů.

rural_and_urban_poor.gif

Míra chudoby (podíl obyvatelstva pod hranicí chudoby) a počet chudých obyvatel ve městě (urban) a na venkově (rural). Jasně je vidět vliv migrace chudých bezzemků z venkova do měst a nepříznivý vliv programů strukturálních úprav (SAP) v 90. letech. Zdroj:9

V důsledku těchto problémů začal na koci 60. let získávat na váze názor, že vysoké míry ekonomického růstu nemusí zároveň znamenat dosažení jiných cílů rozvoje třetího světa.

Dopady agroexportního rozvoje v Latinské Americe

Latinská Amerika představuje dobrý příklad pro studium dlouhodobých dopadů agroexportního modelu. Země této oblasti byly tradičně závislé na exportu několika málo typů plodin a jejich ekonomiky byly proto velmi zranitelné náhlými pohyby jejich cen. To se projevilo v polovině 70. let, kdy celou oblast až na nepatrné výjimky postihla hospodářská recese, trvající až do let 90.

rust_hdp_latinska_amerika.png

Růst reálné HDP na osobu v zemích Latinské Ameriky v letech 1950-1990. Vytvořeno podle:17

Agroexportní model ve Střední Americe funguje podle "logiky minority" (Collins 1985:108), slouží zájmům úzké skupiny obyvatelstva, napojené na sektory zemědělství, kontrolované zahraničním kapitálem. V důsledku toho se nemohla vytvořit ani pojítka s jinými hospodářskými odvětvími, která by mohla přinést zaměstnání a lepší finanční podmínky většině obyvatelstva.

Od základu chybnou povahu takového modelu shrnul Torres-Rivas takto:

Exportně orientovaná ekonomika zvláště zpomalila národní a sociální integraci a přispěla k extrémní strnulosti politických a společenských vztahů…rozvoj byl určován externě orientovanou dynamikou, jejíž skutečná podstata se nezměnila přes úsilí (po 2. světové válce a zejména po roce 1955) zavést novou produktivní základnu, závislou na růstu vnitřního trhu. -Torrent-Rivas 1980:25

Státní intervence na podporu agroexportního kapitalismu

Po 2. světové válce začaly latinskoamerické státy vystupovat aktivně na podporu agroexportu. Vedle represivních politik zaměstnanosti byly pro zajištění dostatečných pracovních rezerv pro zemědělství zavedeny i další politiky (ekonomická opatření, budování infrastruktury, atd.). Pokud se tato opatření ukázala jako nedostatečná pro potřeby agroexportní buržoazie, byly pro donucení "neposlušných tříd" nasazeny vojenské síly.

Tato opatření vedla ke zvýraznění nerovnoměrného rozvoje a zbrzdila technologický pokrok.

Koncentrace držby půdy a nerovnosti příjmů

Vhledem k tomu, že v zemích Latinské Ameriky byla půda základním výrobním prostředkem, došlo v důsledku prosazení agroexportního kapitalismu ke vzniku silných souvislostí mezi koncentrací držby půdy a nerovností příjmů. Největší nerovnosti se díky absolutní ekonomické dominanci agroexportního kapitálu rozvinuly v zemích střední Ameriky. Důsledky těchto vzrůstajících nerovností se stala podvýživa další s ní související problémy. V 80. letech bylo např. odhadováno, že 3/4 dětí ve střední Americe trpěly podvýživou (Barry 1978: xiv).

Vliv agroexportu na průmyslový rozvoj

Na agroexport orientovaná ekonomika omezila rozvoj průmyslu na několik odvětví svázaných s agroexportem. Pokusy o průmyslovou integraci regionu tento trend dále posílily (Torrent-Rivas 1980:28-30). Vznikla tak omezená skupina kapitálově náročných výrob s vazbami na agroexport a obrovská skupina malých, na domácí trh zaměřených podniků, které používaly technologicky zastaralé technologie.

Alternativní agroexportní strategie

Vzhledem k tomu, že v blízké budoucnosti není pro tradiční agroexportní oblasti, jako je střední Amerika, reálné dosáhnout soběstačnosti a ekonomické diverzifikace, je třeba nadále uvažovat o určité formě agroexportu. Zanedbání tohoto sektoru by mohlo mít dalekosáhlé ekonomické a sociální důsledky (nepříznivá zahraniční obchodní bilance, masová nezaměstnanost, atd.).

Temp - Podle autora musí stát nová rozvojová strategie na několika principech:

  • zvýšená participace malých a středních zemědělských podniků na exportu díky všestranné podpoře státu (redistributivní zemědělské reformy, školství, zdravotnictví…)
  • diverzifikace exportu
  • podpora agroprůmyslu, zaměřeného na místní trh
  • zvýšení společenského souladu a politické stability

Regionální spolupráce a státní podpora

Noví exportéři z rozvojových zemí často čelí při zámořském obchodu vysokým vstupním bariérám a dalším tržním omezením. Mezi ně patří i ovládání agroexportních obchodních řetězců mono- a oligopolistickými firmami ze "severu". Díky tomuto postavení získávají producenti v zemích třetího světa pouze malou část zisku. Podle Meistera (1991) tento stav lze částečně pozměnit pomocí následujících opatření:

  • kolektivní vyjednávání s ostatními formami v mezinárodních obchodních řetězcích (s podporou státu, producentských organizací, apod)
  • spolupráce států a jejich producentských organizací na:
    • propagaci
    • zlepšení exportních služeb
    • testování a certifikacie exportovaných produktů

Spolupráci mezi rozvojovými státy považují za vhodný způsob řešení také mnohé nadnárodní organizace a rozvojoví analytici (zejména UNIDO7 a UNCTAD8, organizace OSN).

Industrializace za účelem náhrady dovozu (ISI)

Industrializace za účelem náhrady dovozu (dále je ISI), začala být prosazována v 50. letech rozvojovými teoretiky hlavního proudu, kteří sdíleli nedůvěru ke schopnosti exportu vydělávat dostatek prostředků pro potřeby modernizující se ekonomiky9. Tato teorie byla svým založením neostrukturalistická 7, vycházela z teorie závislosti (viz výše). Citovat Wikipedii?

Cíle a prostředky k jejich dosažení

Základem byla produkce průmyslových výrobků pro domácí trh. Tím mělo být dosaženo:

  • zvětšení ekonomické diverzifikace
    • ochrana ekonomiky proti zhoršujícím se směnovým relacím primárních produktů
  • snížení závislosti na zahraničním kapitálu a celkové soběstačnosti
  • přílivu rozvojové pomoci
  • zaměstnání pracovní síly nadbytečné v zemědělství
  • zlepšení platební bilance
  • vytvoření pojítek mezi průmyslem a ostatními sektory národního hospodářství

Vzhledem k podmínkám panujícím v rozvojových zemích bylo ovšem považováno za nutné zajistit také přítok kapitálu a nových technologií ze zahraničí, což vedlo k většímu začlenění do systému světového hospodářství a větší závislosti na rozvinutých zemích.

Státní politiky na podporu ISI

Stát se snažil ISI podporovat kombinací různých ekonomických politik:

  • finanční pobídky
    • nízko úročené půjčky
    • daňové úlevy
  • ochrana před zahraniční konkurencí
    • cla
    • kvóty
    • licence
    • devizová omezení
  • zakládání státních podniků
    • přímá průmyslová produkce
    • podpora podnikatelů v průmyslu

Stát se také snažil rozvíjet hospodářsky zaostávající regiony a integrovat je do národní ekonomiky podporou vytváření zpětných vazeb mezi primárním sektorem a rozvíjejícím se průmyslem.

Zahraniční kapitál, mezinárodní vztahy a ISI

ISI zvýšilo objem přímých zahraničních investic především z důvodů snahy zahraničních podniků obejít překážky mezinárodního obchodu. Průmyslu zemí, uplatňujících tuto politiku, začaly brzy dominovat zahraniční nadnárodní firmy. Zahraniční kapitál ovšem industrializaci rozvojových zemí nejenom využíval, ale také ji sám spoluvytvářel, jak ve své práci zjistili Maxfield a Nolt (1990:78):

Američtí podnikatelé, zabývající se mezinárodním ochodem a představitelé státu spolupracovali s místními zastánci zprůmyslnění na formulaci a zavedení politik ISI

Díky takovéto podpoře se podařilo prosadit ISI i v zemích jako Filipíny, kde byla domácí podpora slabá

Zahraniční kapitál často silně vzdoroval státním snahám a v důsledku toho mu bylo často vyhrožováno znárodněním majetku v dané zemi. Ve výjimečných případech byly tyto hrozby realizovány. Jinde, např. v Argentině, dokázal americký kapitál prosadit takovou verzi ISI, která jim zajišťovala přednostní přístup na tyto trhy, chráněné proti jiné zahraniční konkurenci.

Zanedbání zemědělství

Rozvoj zemí třetího světa byl v této době chápán jako proces, zahrnující změny, které vedou od tradiční, zemědělské a venkovské ekonomiky k ekonomice moderní, průmyslové a urbánní. Pokud byla zemědělství vůbec věnována pozornost, pak jako podpůrného sektoru pro rozvoj průmyslové výroby. Především se předpokládalo, že se stane:

  • téměř neomezenou rezervu pracovní síly
  • zdroj financí - zdanění
  • levný zdroj potravin pro obyvatele měst

Toto zanedbání mělo dalekosáhlé nepříznivé následky pro celou společnost. Stewart (1991:416) ho v kontextu poválečného vývoje Afriky hodnotí "jako největší politický omyl". Ve studii o Latinské Americe pak Kuczynski (1988) tvrdí, že zanedbání zemědělství zvětšilo rozdíly mezi lidmi a přispělo k velmi nevyrovnanému rozdělení příjmů, a to i mezi rozvojovými zeměmi. Další autoři počítali mezi následky také:

  • rostoucí rozdíly v socioekonomickýcha regionálních podmínkách
  • pokles domácí produkce potravin
  • vysoký podíl podvyživených s tím souvisejícími zdravotními problémy
  • deficity platební bilance
  • zahraniční zadlužení

Nicméně agroexport zůstal i přes různá omezení důležitým zdrojem pro financování ISI. Tím se zvýšila zranitelnost mnoha ekonomik Latinské Ameriky pohyby cen primárních produktů na světových trzích.

Zásadní ekonomické problémy tradičních ISI strategií

Literatura, týkající se ISI strategií zemí jihu odhaluje, že v mnohá případech byla chyba už v samotné podstatě industrializace.

Zvýšení závislosti na importu

I když jedním z cílů ISI bylo omezení závislosti na importu, ve skutečnosti se import zvýšil, vzhledem k poptávce po mnoha výrobcích s vysokým zahraničním podílem. K tomuto trendu přispěla i podpora nadnárodních firem, které vytlačovaly z trhu drobnější domácí kapitál, svázaný spíše s domácími dodavateli.

Ke zvýraznění problémů vedly i příliš silné domácí měny spolu s diskriminačními cly.

Zaměření na kapitálově náročná odvětví

ISI strategie se často zaměřovaly na velmi kapitálově náročná odvětví (výroba automobilů, domácích spotřebičů, petrochemický průmysl). To ve svém důsledku znamenalo silné zadlužování, zvyšující inflační tlaky a zadlužování.

Problémem se také stala nezaměstnanost, protože lidé proudící do měst z venkova nacházeli v nově budovaném průmyslu jen obtížně uplatnění.

Omezený domácí trh

Velké příjmové nerovnosti, zděděné z doby propagace agroexportních politik, způsobily nedostatečnou poptávku po nově produkovaném zboží na venkově. Ani městské obyvatelstvo nedisponovalo potřebnou kupní silou, především z důvodu nedostatku stálých pracovních míst v průmyslu (především lépe placených) a udržováním nízkých mezd. Z těchto důvodů se nemohla rozvinout průmyslnická sřední třída, která by poptávku zvýšila.

Problémy omezené poptávky měly řešit regionální tržní integrace, které ovšem selhaly (např. Středoamerický společný trh (CACM) se rozpadl v roce 1969 po fotbalové válce mezi Hondurasem a Salvádorem a byl znovu obnoven až v r. 1991 (6).

Politické pozadí ústupu ISI strategií

ISI strategie byly uplatňovány v historicky unikátním období 50. a 60. let 20. století, které umožňovalo současný růst nových průmyslových odvětví a zachování výdělečnosti doposud dominantního agroexportu. Toho využívaly populistické vlády většinou levicového zaměření.

V 70. letech se však podmínky změnily a v mnoha státech se k moci dostaly autoritářské režimy, které rozpoznaly, že úspěch ISI, podmíněný růstem domácích trhů, by závisel na dalekosáhlém přerozdělování bohatství a moci. Takové změny by ohrožovaly jejich vlastní zájmy. Výsledkem bylo potlačení poptávky a přijetí nové strategie (Black (1991)).

Akademická kritika a obhajoba

Neoliberálové kritizovali ISI zejména z důvodu nadměrného zasahování státu do pravidel volného trhu. To podle nich spočívalo především v protekcionistické politice, ktrá podle nich neumožnila těmto zemím využít svou konkurenční výhodu, jež by umožňovala hospodářský růst založený na exportu. Proto podle nich ISI nezlepšily efektivitu ani spravedlnost.

Ze strany levice byly ISI kritizovány především za zanedbání potřebných změn ve struktuře spotřeby a vlastnictví. Kritice se nevyhnulo ani prohloubení průniku zahraničního kapitálu na trhy třetího světa, používání nevhodných technologií a zvýšení odtoku kapitálu do zemí kapitalistického jádra.

Někteří autoři (především neostrukturalistického zaměření) však tvrdili, že k selhání ISI nedošlo vinou strategie samotné, ale pokřivením vlastních politik zvláštními politicko-ekonomickými strukturami, převažujícími v mnoha latinskoamerických státech. Argumentovali, že mnoho politik používaných v Latinské Americe nebylo v souladu s ISI jako teorií, tak, jak byla vytvořena rannými teoretiky (např. Prebischem a ostatními autory CEPAL). To bylo patrné zejména v případě elit, jejichž zájmy se dostávaly do konfliktu s vizí sociálních změn spojených s ISI.

Přestože byl pro tyto teoretiky vnitřní trh důležitý, nebyl jimi vytvořený model zaměřený pouze směrem dovnitř. Spíše se snažil propagovat dočasnou ochranu vznikajících průmyslových odvětví, která by napomohla jejich globální konkurenceschopnosti v dlouhodobém měřítku.

Alternativní agroexport

S nástupem neoliberalismu v 80. letech 20. století došlo k opětovnému obnovení důrazu na export. Zvýšená pozornost začala být věnována netradičním exportům (dále NTE10), jako důležitému potenciálně růstovému sektoru pro mnoho zemí.

Předpokladem takového exportu je diverzifikace exportovaných produktů. Ta má napomoci obsadit odsud nevyužité niky světového obchodu a ochránit ekonomiku před důsledky poklesu cen tradičních primárních komodit na světových trzích. Tak se má snížit nejistota ve schopnosti země financovat importy a další výdaje, potřebné pro rozvoj.

V několika zemích jihovýchodní Asie představovala diverzifikace především rychlou industrializaci. Ve většině zemí třetího světa však převažovalo doplnění tradičního exportu nezpracovaných surovin netradičním zemědělstvím, zaměřeným na export. Mezi nově pěstované exportní plodiny patřily např. mimosezónní druhy zeleniny a tropického ovoce, okrasné rostliny.

Konkurenční výhody byly podobné, jako u tradičního agroexportu - levné a snadno dostupné přírodní zdroje, poměrně levná, neorganizovaná pracovní síla, omezená státní regulace, ovlivňující produkci a poměrně nízké zdanění.

Nové neoliberální strategie přitom zdůrazňovaly nutnost podpory přechodu od neobchodovaných k obchodovaným plodinám. Vedle exportu měla mít pak produkce pro domácí trh smysl pouze tehdy, když byla konkurenceschopná vůči importům bez ochrany státu.

Příklady hospodářského růstu, založeného na NTE

Země, ve kterých se v 80. letech prosadily NTE dosahovaly na toto období značně vysokého hospodářského růstu11. Tyto exporty zároveň získaly poměrně významný podíl na celkovém zemědělském exportu (např. v Zimbabwe dosáhl zhruba 9%).

Základem úspěchu těchto exportů byla výhodná poloha pěstitelů na jižní polokouli, která umožňuje produkci v období, kdy je ve vyspělých státech světa zima. Zimbabwe tak např. využívalo vysokých zimních cen květin na evropských trzích12.

Vzhledem k těmto úspěchům se NTE stal klíčovým prvkem neoliberálních strategií, které byly rozvojovým zemím doporučovány mnoha rozvojovými agenturami a organizacemi (včetně např. Světové Banky). Byl také chápán jako kritický prvek mnoha rozvojových strategií, které vznikly na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Obvyklé problémy při aplikaci NTE strategií

Vzhledem k využívání obdobných komparativních výhod se s NTE pojí i podobné problémy. Z hlediska cílů této strategie se pak jako zásadní jeví rostoucí závislost na trzích rozvinutých zemí, které podléhají velkým výkyvům. Tyto výkyvy jsou dále zvýrazněny tím, že mnohé NTE patří mezi výběrové, luxusní zboží.

Tyto problémy se často vyskytují v zemích, které jsou z makroekonomického hlediska úspěšnými příklady aplikace této strategie. Příkladem může být Kostarika, kde se stát, podporovanými rozvojovými organizacemi, snažil pomoci prosazení NTE programem nazvaným Agricultura de Cambio. Rosene (1990:373) tento program hodnotí takto:

Zdá se, že program Agricultura de Cambio je zaměřen proti malým producentům s očividným cílem přinutit je k opuštění půdy a přijetí špatně placeného zaměstnání na zemědělských farmách, v montážním průmyslu, nebo ve veřejných službách…. Podle farmářů bude důsledkem programu nebezpečně asymetrický systém držby půdy. Zničí kostarickou soběstačnost v potravinách, čímž se prohloubí závislost. Zvýší také společenské napětí, které ohrozí stabilitu, jíž se Kostarika těšila po mnoho let.

V Chile pak neoliberální zaměření programu zamezilo přijetí programů, které by podporovaly zapojení malých a středních zemědělských farem do NTE.

Alternativní NTE strategie

Pokud státy chtějí dosáhnout zapojení malých a středních zemědělských producentů do potenciálně výnosných NTE, musí vytvořit politiky, jež budou odpovídat jejich potřebám (minimizace rizik, diverzifikace exportu při zachování produkce potravin, přijetí technologií, náročných na množství pracovní síly, nikoliv kapitálu.

Minimalizace rizik

Rizika, jímž čelí malí a střední farmáři v rozvojových zemích jsou dvojího typu. První se týká nejistot při zavádění nových metod a technologií v místních, často nepříznivých podmínkách, druhý pak velké konkurence na tomto trhu s "luxusním" zbožím na trzích zemí prvního světa.

Státní politiky na podoporu participace na NTE

Brohman (79) považuje za nutné vytvoření polik, které by podporovaly vzik podpůrných organizací pro drobné a střední producenty, které by jim pomohly udržet rizika v přijatelných mezích a proniknout na trhy rozvinutých zemí. Tyto organizace však nemohou, zejména v počátečním období, plnit svoji roli bez dostatečné státní podpory malého a středního agropodnikání, která by měla podle Brohmana spočívat především v:

  • zlepšení přístupu k půdě a ostatním základním výrobním prostředkům (pozemková reforma, finanční a institucionální reforma13)
  • rozšíření nabídky krátko- a dlouhodobých půjček a dalších forem finanční podpory
  • odborné podpoře určitým NTE sektorům
  • zlepšení sociální a ekonomické infrastruktury (školstvfí, zdravotnictví, doprava), zejména ve venkovských oblastech
  • podpora spolupráce s dalšími domácími aktéry

Také politiky na podporu exportu mohou nabývat různých podob, od přímé finanční podpory po podporu vytváření nadnárodních obchodních společností.

Nově industrializované země

Nově industrializované země (dále pouze NIZ) východní Asie14 představují ve světě jedinečný příklad hospodářského rozvoje. Během 30 let (od 60. do 90. let) se zcela proměnily z periferních zemědělsky zaměřených společností v moderní průmyslové společnosti. Mnoho rozvojových teoretiků se však shoduje, že tento rozvoj se odehrál za výjimečných podmínek (mezinárodně-politických, společenských), proto může být aplikace politik těchto států v jiných oblastech světa obtížná.

Význam hospodářského růstu NIZ pro rozvojové studie stručně shrnul Richard Batley (2002:136) ve své práci, věnované roli státu v procesu rozvoje takto:

Asijské "nově industrializované země" ukázaly, oproti radikálně levicovým názorům 70. let 20. století, že se chudé státy mohou udržitelně a uceleně rozvíjet, i když se neizolují od mezinárodní ekonomiky. Oproti neoliberálním názorům 80. let 20. století se také ukázalo, že státy mohou hrát v rozvoji pozitivní roli.

Neoliberální chápání rozvoje NIZ

Neoliberální autoři 80. let poukazovali na kontrast mezi rozsáhlým státním ovlivňováním trhu v Latinské Americe a omezenou rolí státu ve východoasijských NIZ, která "umožnila stanovit správné ceny" (Brohman 1996, 83). Rozdílným zásahům pak podle nich odpovídaly i odlišné výsledky, jichž tyto ekonomiky dosahovaly - vysoký růst ekonomiky i reálných mezd v případě NIC, zadlužování, inflační tlaky a stagnující ekonomika v případě Latinské Ameriky

Kritika neoliberálního chápání rozvoje NIZ a role států

Vysvětlení rychlého ekonomického rozvoje NIZ jako výsledku volného působení tržních sil bylo na přelomu 80. a 90. let 20. století stále častěji napadáno, a to především ze strany specialistů na rozvoj těchto zemí. Ti tvrdili, že neoliberálové, vedeni svou ideologií volného trhu, ignorovali empirická zjištění, která odporovala jejich tvrzením.

Brohman (94) uvádí, že stát hrál v NIZ klíčovou roli při stimulaci růstu a zajištění strukturálních změn společnosti ve všech státech vyjma HongKongu (který byl ve sledovaném období součástí Spojeného Království). Této role dosahoval např. pomocí těchto politik:

  • přímé vlastnictví či kontrola rozhodujících odvětví hospodářství (např. bankovního sektor)
  • částečná či nepřímá kontrola (např. podpora velkých rodinných firem - chaebolů v Jižní Koreji)

Státní zásahy byly přitom velmi výběrové a promyšlené. Jejich cílem nebyla statická podpora tradičních odvětví ,ale podpora nových, slibných exportních odvětví. Při pokusech o jejich aplikaci jinde ve světe je však na místě opatrnost, protože byly vázány na konkrétní insitucionální podmínky a vztahy států a jejich občanů.

Regulační teorie a rozvoj NIZ

Regulační teorie se zabývá regulacemi výroby a příslušnými režimy akumulace. Nejčastěji citovaným příkladem změny režimu akumulace bývá u stoupenců regulačního přístupu konec tzv. fordistické éry 4 v rozvinutých státech světa. V té době začala být výroba fordistického typu přesouvána do hospodářsky méně vyspělých zemí světa, nejčastěji právě východoasijských NIZ. Lipietz (1986:31-33) uvádí, že v souvislosti s tímto přesunem došlo ke vzniku dvou modifikací taylorismu15:

  • periferní taylorismus - fordismus lokalizovaný v zemích periferie (např. NIZ). Kapitál je soustředěný do rokou místní vrstvy kapitalistů (viz např. chaeboly v Jižní Koreji výše). Země, jsou tak zapojeny do světové ekonomiky, pouze však v pozici periferie (lokalizace výroby, nevyžadující příliš kvalifikovanou pracovní sílu). Expanze místního trhu však může vytvořit takové podmínky, díky niž se původně periferní země sama stane jádrovým regionem přilehlé oblasti
  • krvavý taylorismus - od periferního se liší především ještě nižšími požadavky na kvalifikaci pracovní síly a horšími pracovními podmínkami zaměstnanců (nezřídka žen a dětí). Často je aplikován v tzv. "nových NIZ" a Číně.

Makroekonomické dopady rozvoje NIZ

Rychlost rozvoje NIZ byla, měřena pomocí makroekonomických ukazatelů, pozoruhodná. Během 30 let, kdy ekonomiky těchto zemí zažívaly rychlý hospodářský růst16, zaznamenaly také nadprůměrný růst exportu. Tak zvýšily své podíly na celkových exportech světa. Tento nárůst byl ještě pozoruhodnější, uvažujeme-li pouze průmyslový export.

Tento rychlý růst také doprovázelo relativně rovnostářské rozdělení přijmů, které se pohybovalo na úrovni vyspělých států světa. Tento vývoj je významný především tehdy, porovnáme-li ho s ostatními rozvojovými zeměmi.

[[>zapisky-do-skoly:brohman:nic/image rust_hdp_niz.gif]]
[[>zapisky-do-skoly:brohman:nic/image exporty_sveta.gif]]
[[>zapisky-do-skoly:brohman:nic/image prumyslove_exporty_sveta.gif]]

Bibliography
1. BATLEY, Richard. The companion to development studies. 1st edition. Vandana Desai. London : Arnold, 2002. ISBN 0340760516. The changing role of the state in development, s. 135-139.
2. Encyklopedický institut Československé akademie věd. Malá československá encyklopedie. 1. vyd. Praha : Academia, 1987. 928 s.
3. BINS, Tony. The companion to development studies. 1st edition. Edited by Vandana Desai and Robert B. Potter. London : Arnold, 2002. Dualistic and unlilinear concepts of development, s. 75-80. ISBN 0340760516.
4. BLAŽEK, Jiří, UHLÍŘ, David. Teorie regionálního rozvoje : nástin, kritika, klasifikace. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002. 211 s. ISBN 80-246-0384-5.
5. BROHMAN, John. Popular development : Rethinking the theory & practice of development. 1st edition. Oxford : Blackwell Publishers, 1996. 398 s. ISBN 01557863164.
6. Wikipedia contributors. Central American Common Market [Internet]. Wikipedia, The Free Encyclopedia; 2008 Apr 26, 01:55 UTC [cited 2008 May 9]. Available from: http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Central_American_Common_Market&oldid=208242155.
7. CLARK, Colin. The companion to development studies. 1st edition. Vandana Desai. London : Arnold, 2002. ISBN 0340760516. The Latin American structuralists, s. 92-96.
8. CONWAY, Dennis, HEYNEN, Nikolas. The companion to development studies. 1st edition. Edited by Vandana Desai and Robert B. Potter. London : Arnold, 2002. ISBN 0340760516. Classical dependency theories: from ECLA to André Gunder Frank, s. 97-101.
9. DE JANVRY, Alain, SADOULET, Elisabeth. Rural poverty in Latin America : Determinants and exit paths. Food Policy [online]. 2000, vol. 25, is. 4 [cit. 2008-05-08], s. 389-409. Dostupný z WWW: <http://www.sciencedirect.com/science/article/B6VCB-40VT0R0-2/1/d4fe52c2eb332e399495313602a149f4>.
: : KLAK, Thomas. The companion to development studies. 1st edition. Edited by Vandana Desai and Robert B. Potter. London : Arnold, 2002. ISBN 0340760516. World-systems theory: centres, peripheries and semi-peripheries, s. 107-112.
10. POTTER, Robert B. The companion to development studies. 1st edition. Edited by Vandana Desai and Robert B. Potter. London : Arnold, 2002. ISBN 0340760516. Theories, strategies and ideologies of development, s. 61-65.
11. HAVEL, Václav. The End of the Modern Era. The New York Times [online]. 1992, vol. 1992, no. March 1, 1992 [cit. 2008-05-18]. Dostupný z WWW: <http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E0CE1D91139F932A35750C0A964958260&sec=&spon=&pagewanted=all# >.
12. CHAMBERS, Robert. Ideas for development : reflecting forwards. 1st edition. Brighton : Institute of Development Studies, 2004. 46 s. IDS Working Papers; sv. 238.
13. PEARCE, David W., et al. Macmillanův slovník moderní ekonomie. Ing. Oldřich Dědek, Csc.. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, [1994?]. 549 s. ISBN 8085605422.
14. ZEMÁNEK, Josef. David Ricardo (1772-1823) - nejpozoruhodnější představitel anglické klasické politické ekonomie [online]. 2004 [cit. 2008-05-15]. Dostupný z WWW: <http://www.euroekonom.cz/osobnosti-clanky.php?type=jz-ricardo>.
15. ZEMÁNEK, Josef. Karel Marx (1818-1883) - programátor sociální revoluce [online]. 2002 [cit. 2008-05-15]. Dostupný z WWW: <http://www.euroekonom.cz/osobnosti-clanky.php?type=jz-marx>.
16. PALLEY, Thomas I. From Keynesianism to Neoliberalism : Shifting Paradigms in Economics. [s.l.] : [s.n.], 2004. 11 s. Dostupný z WWW: <http://www.thomaspalley.com/docs/articles/macro_policy/keynsianism_to_neoliberalism.pdf>.
17. Penn World Table [online]. 2006 [cit. 2008-05-08]. Dostupný z WWW: <http://pwt.econ.upenn.edu/php_site/pwt_index.php>.
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License