Blazek Uhlir:Teorie regionálního rozvoje

Ekonomické teorie

Pro teorie rozvoje jsou ekonomické teorie jednou z hlavních inspirací, některé dokonce vznikly pouhou úpravou standardních ekonomických teorií na příslušné územní celky. Naopak teorie rozvoje se po zevšeobecnění mohou stát příspěvky k ekonomickým teoriím. Proto je také nesnadné jednoznačně přiřadit autory, zabývající se rozvojem, k některému ekonomickému směru.

Neoklasická teorie

Neoklasická teorie vznikla na počátku 20. století zevšeobecněním myšlenek klasických ekonomů 19. století. Stala se základem pro hlavní proud ekonomické teorie. Matematizace ekonomie umožnila odhalování vzájemných závislostí přesně definovaných ekonomických veličin, na druhé straně však vedla k přílišné formalizaci ekonomických jevů. Tak často docházelo k opominutí věcného obsahu, ztrátě schopnosti řešit konkrétní problémy a někdy i ke komplikaci popisu jednoduchých jevů.

Předpoklady neoklasické teorie

Neoklasická teorie vychází z mnoha zjednodušujících předpokladů a záměrného opomíjení určitých skutečností.
Mezi předpoklady patří především:

  • racionalita aktérů (homo economicus) ve smyslu úsilí o dosažení maximálního ekonomického užitku
  • splněny podmínky dokonalé soutěže
  • dokonalá informovanost aktérů
  • dokonalá mobilita výrobních faktorů (půdy, kapitálu, pracovní síly)
  • tržní rovnováha (ekvilibrium), jež je výsledkem splnění předchozích dvou předpokladů
  • plné využívání zdrojů (např. plná zaměstnanost)

Mezi záměrná opomíjení a zjednodušení pak patří:

  • redukce role peněz na oběživo a míru hodnoty
  • uvažovaná homogenita výrobních prostředků i jedinců (viz výše)

Aplikace neoklasické teorie

Z uvedených předpokladů neoklasické teorie vychází i předpoklad o nejefektivnější alokaci zdrojů působením neomezovaných tržních mechanismů. Ten později přejaly i další přístupy, vycházející z této teorie, především neoliberální. Výjimkou by mělo být zajištění stabilního tržního prostředí.
Možnosti aplikace neoklasické teorie v rozvojové praxi jsou z důvodu výše uvedených zjednodušení omezené. Přesto se neoklasická teorie s prvky neoliberální politiky stala základem ekonomické politiky mnoha států světa. Tyto přístupy se prosadily zejména po ropné krizi na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Modifikace neoklasické teorie

V rámci snahy o lepší aplikovatelnost byly rozpracovány modifikace neoklasické teorie, které nepočítají s některými ze zjednodušení. Jedním z prvních takových rozšíření byla Teorie monopolistické soutěže, která uvažuje schopnost jednoho ekonomického subjektu ovlivnit množství (a tedy i cenu) výrobků na trhu. Mezi další pak patřily:

  • zmírnění a zpřesnění předpokladu racionality
    • teorie "omezené racionality" (bounded rationality) Herberta Simona
    • nová institucionální ekonomie Olivera Wiliamsona
    • teorie her
  • začlenění působení pozitivní zpětné vazby
    • nová teorie obchodu (new theory of trade)
    • teorie závislosti na zvolené cestě (path dependancy)
  • uvažování technologických faktorů
    • ekonometrické1 modely
    • růstové účetnictví (growth accounting)
    • celá řada neoliberálních přístupů (viz níže)

Keynesiánská ekonomie

Keynesiánská ekonomie se od neoliberální liší menší mírou všeobecnosti, absencí zjednodušujících předpokladů a uvažováním mnohem větší míry nejistoty. Matematizace ekonomie je podle Keynese samoúčelná. Domnívá se, že by měly být ve větší míře uvažovány tzv. "měkké", tj. neměřitelné faktory, které pocházejí ze sociologie, případně psychologie. U Keynesových následovníků v poválečném období však dochází k opětovnému příklonu k matematizaci a pozitivismu. Typickým příkladem může být rozvoj ekonometrie, nejpozitivističtější dílčí vědy ekonomie v rámci keynesiánské školy.

Keynesiánství je teorií angažovanou, nesnaží se pouze popsat fungování trhu, ale také do něj podle dosažených poznatků zasahovat a řešit jeho problémy. Tyto zásahy jsou úlohou státu. Příznačným rysem keynesiánské teorie je krátkodobé řešení krizí.

Kořeny keynesiánských teorií

Počátky keynesiánských teorií spadají do období Velké hospodářské krize, která narušila důvěru některých ekonomů ve schopnost ekonomiky obnovovat rovnováhu. Se zásadní myšlenkou, že pokles mezd způsobil místo vzniku nového rovnovážného stavu další prohloubení krize, přišel r. 1936 ve své práci The General Theory of Employment, Interest and Money anglický ekonom John Maynard Keynes. Ukázal v ní také vliv velikosti agregátní poptávky na stabilitu ekonomiky. Řešení podle něj spočívalo v úsilí o dosažení rovnosti objemu investic2 v soukromém sektoru a úspor3 v sektoru domácností. Keynes přitom uvažoval závislost zaměstnanosti na produkci. K růstu produkce dochází ve stabilním prostředí, kde nedochází k příliš velkým výkyvům investic a úspor.

Úloha státu v keynesiánské ekonomii

Udržování takovéto stability je pak úkolem státu (i za cenu schodku veřejných financí). Činnost státu se přitom soustředí především na stimulaci potávky. Toho bylo podle Keynese možno dosáhnout následujícícmi způsoby:

  1. změna rozdělování důchodů
  2. podpora investiční aktivity
  3. zvýšení poptávky velkými státními výdaji do veřejného sektoru (str. 45)

Problémy a kritika

Vedle nesporných výhod přinesla politika inspirovaná keynesiánstvím také mnoho hospodářských problémů. Patří mezi ně především rozsáhlé přerozdělování prostředků ze státního rozpočtu a podpora neperspektivních hospodářských odvětví. Blažek a Uhlíř proto považují keynesiánskou politiku za vhodnou spíše pro krátkodobou politiku. Vedle státních zásahů (viz níže) je dalším problémem Keynesovo zanedbání mikroekonomických procesů a subjektů.

Neomarxismus

Neomarxistické teorie se od výše uvedených liší snahou o zásadní změnu soudobých ekonomických struktur a institucí. Tato reforma je podle jejich názoru, odvozeného z díla Karla Marxe (1818 - 1883), nutná z důvodu zásadní krize, ke které spěje kapitalismus.

Marxistické teorie se přitom nezabývají pouze ekonomií, ale fungováním celé společnosti. Společnost přitom hodnotí z hlediska historického vývoje, popisuje vývoj a proměny společenských a hospodářských systémů. Dalším podstatným prvkem je materialismus, podle něhož jsou ideje formující společnost odvozeny od materiálního stupně rozvoje společnosti, nikoliv naopak (Blažek, Uhlíř, 48). Z této představy vychází i model společnosti zachycený na dalším obrázku:

— vložit obrázek modelu —

Teorie nadhodnoty, její společenské důsledky a řešení těchto důsledků

Marx také rozpracoval Ricardovu Pracovní teorii hodnoty4 ve svou Teorii nadhodnoty, která konkretizuje Marxův model společnosti pro kapitalistický výrobní způsob. Zde tvrdí, že kapitalisté (vlastníci výrobních prostředků) dávají dělníkům za jejich práci pouze minimální mzdu nutnou k jejich přežití a sami si nechávají zbytek jimi vytvářené hodnoty. Tento podle Marxe od základu nespravedlivý vztah je pak označován jako vykořisťování.
Marx i jeho následovníci se domnívali, že tento rozpor je možno odstranit pouze třídním bojem, který vyvrcholí revolucí a povede k ustanovení spravedlivějšího společenského řádu - socialismu. Tato alternativa však představuje, jak se shodují i mnozí marxisté, nejslabší článek celé teorie.

Marxistická metodologie

Pro nepotvrzení některých ze základních předpokladů zůstává dnes marxismus platnou teorií především v otázce metodologie. Mezi přínosy na tomto poli patřily:
studium soustavného vývoje nerovnoměrného hospodářského vývoje světové ekonomiky, cyklických hospodářských krizí
analýza přetrvávajících sociálních nerovností ve společnosti
prostorový aspekt neomarxistických teorií (prostorově rovnoměrnější rozdělení bohatství jen po společenské změně)

Strukturalismus

Většina marxistických autorů klade ve svých teoriích velký důraz na význam společenských struktur, proto bývá (neo)marxismus řazen mezi strukturalistické teorie. Tyto společenské struktury, jež dopředu určují fungování ekonomiky a rozdělování zisku, se přitom vyznačují značnou stabilitou v čase. Nejsou ovšem považovány za neměnné, proto marxisté studují jejich posloupnost v čase.
Zásadní problém strukturalismu pak představuje odmítnutí možnosti jednotlivce překonávat strukturní omezení či je dokonce měnit. Pozornost není obvykle věnována ani motivacím jednotlivců. Právě tato zjednodušení či opomenutí pak strukturalistům neumožňují vysvětlit jevy neodpovídající předpokládaným strukturám. Z tohoto důvodu se od něj začala od 80. let 20. století řada autorů odklánět.

Neoliberální teorie

Neoliberální teorie vznikla jako makroekonomické rozšíření převážně mikroekonomické neoklasické teorie. Jejich společným rysem je snaha objasnit vztahy mezi mikro- a makroekonomickými procesy a také vztah mezi množstvím peněz v ekonomice a její celkovou stabilitou.

Do hlavního proudu ekonomie se tyto teorie prosadily v 70. letech 20. století v důsledku rozpoznání omezených možností keynesiánských teorií přispět k vytvoření funkčních ekonomických politik. Některá významná díla však vznikla dříve (neoliberální ekonomie jako obor se rozvíjela již od 50. let 20. století). Dělí se na několik dílčích teorií, především monetarismus M. Friedmana, tzv. chicagskou školu a na ni navazující teorie, a také tzv. rakouskou školu.

Všem je společná kritika státních zásahů do ekonomiky, které jsou považovány za zdroj ekonomické nejistoty. Tyto zásahy jsou kritizovány především z důvodů lobistických tlaků, jež ovlivňují státní správu. Tyto tlaky jsou považovány za projev přirozené lidské snahy prosadit své zájmy. Relativní zchudnutí chudých vrstev pak považují za legitimní, tvrdí ovšem, že potlačení osobní svobody by ve svém důsledku vedlo k absolutnímu ochuzení všech vrstev.

Pozornost státu by se měla podle neoliberalistů posunout od problémů na straně poptávky (především nezaměstnanosti) k problémům na straně nabídky (inflaci). Ta podle nich znesnadňuje investorům i spotřebitelům orientaci v ekonomickém systému. Při zajištění stabilního ekonomického prostředí dojde pak i k poklesu nezaměstnanosti a hospodářskému růstu.

Politiky ovlivněné neoliberalismem a jejich důsledky

Neoliberální politika byla realizována v 80. letech 20. století v USA (prezident Ronald Reagan) i ve Velké Británii (premiérka Margaret Thatcher) i jinde. Blažek a Uhlíř (53) uvádí, že se stát sice neutrpěl výraznou finanční ztrátu, ale reformy vedly k marginalizaci (ekonomickému potlačení) značné části obyvatelstva. Důvodem bylo především prosazování "přirozené míry nezaměstnanosti", což vedlo k oslabení role odborů a poskytlo záminku pro udržování vysokých úrokových měr, z nichž profitovali bohatí jednotlivci a finanční sektor.[4] Řešení těchto problémů si přitom v budoucnu může vyžádat značné státní výdaje. Problémem je i nebezpečí monopolizace ekonomiky, které bylo v minulosti neoliberály často přecházeno.
V kontextu teorií rozvoje je zvláště významná aplikace neoliberálních politik (tzv. Washingtonského konsensu) jako součásti programů strukturálních úprav (SAPs), které byly v 80. letech 20. století vnucovány rozvojovým zemím jako podmínka půjček od Světové banky (World Bank) a Mezinárodního měnového fondu (IMF). Ty vedly k jejich silnějšímu zapojení do světové ekonomiky a často měly velmi nepříznivé sociálně ekonomické dopady (viz dále).

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie se na rozdíl od zmíněných směrů chápe ekonomiku jako dynamický systém, jež je formován interakcemi jednotlivců, vycházejícími z institucí - systémů obvyklého jednání a myšlení. Jednotlivec je přitom institucemi nejenom ovlivňován, ale sám se podílí na jejich formování. Interakce a vztahy uvažovaného systému ukazuje následující diagram:
— doplnit diagram institucionální ekonomie —
Rutiny a praktiky přitom nemusí být nutně racionální, příkladem může být tzv. Veblenův efekt, podle kterého může být pokles cen interpretován některými spotřebiteli jako pokles kvality, což vede k poklesu poptávky. Homo economicus v podání neoklasických ekonomů je tak důsledkem institucionálního uspořádání některých kapitalistických společností, jež je podle institucionalistů důsledkem konkrétních společenských a politických procesů v minulosti.
Přes nepředvídatelnost evoluce ekonomiky se institucionalisté nebrání omezené možnosti predikce. Ta však musí vycházet z detailní analýzy existujících institucí a jejich vlivu na jednotlivce, nikoliv z vyhodnocování statistických závislostí mezi jevy. Díky neschopnosti poskytovat univerzální politická doporučení však institucionalistická teorie nikdy nedosáhla rovnatelně velkého uplatnění v politické praxi jako výše zmíněné teorie.
Naproti tomu se na akademickém poli dostává institucionálním přístupům od 90. let znovu pozornosti. Často ovšem v rámci jiných věd než ekonomie. Zároveň vznikl nový přístup, který sod názvem "nový institucionalismus" snaží propojit koncept institucí s neoklasickým racionalismem aktérů.
Uvažováním měkké struktury institucí se institucionalismus značně blíží kritickému realismus, někteří autoři však kladou důraz na souvislosti mezi charakterem společenských procesů a strukturami moci a kontroly. Blíží se tak spíše k antiopozitivismu.

Politiky ovlivněné neoliberalismem a jejich důsledky

Neoliberální politika byla realizována v 80. letech 20. století v USA (prezident Ronald Reagan) i ve Velké Británii (premiérka Margaret Thatcher) i jinde. Blažek a Uhlíř (53) uvádí, že se stát sice neutrpěl výraznou finanční ztrátu, ale reformy vedly k marginalizaci (ekonomickému potlačení) značné části obyvatelstva. Důvodem bylo především prosazování "přirozené míry nezaměstnanosti", což vedlo k oslabení role odborů a poskytlo záminku pro udržování vysokých úrokových měr, z nichž profitovali bohatí jednotlivci a finanční sektor.[4] Řešení těchto problémů si přitom v budoucnu může vyžádat značné státní výdaje. Problémem je i nebezpečí monopolizace ekonomiky, které bylo v minulosti neoliberály často přecházeno.

V kontextu teorií rozvoje je zvláště významná aplikace neoliberálních politik (tzv. Washingtonského konsensu) jako součásti programů strukturálních úprav (SAPs), které byly v 80. letech 20. století vnucovány rozvojovým zemím jako podmínka půjček od Světové Banky (World Bank) a Mezinárodního měnového fondu (IMF). Ty vedly k jejich silnějšímu zapojení do světové ekonomiky a často měly velmi nepříznivé sociálně ekonomické dopady (viz dále).

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie se na rozdíl od zmíněných směrů chápe ekonomiku jako dynamický systém, jež je formován interakcemi jednotlivců, vycházejícími z institucí - systémů obvyklého jednání a myšlení. Jednotlivec je přitom institucemi nejemom ovlivňován, ale sám se podílí na jejich formování. Interakce a vztahy uvažovaného systému ukazuje následující diagram:

— doplnit diagram institucionální ekonomie —

Rutiny a praktiky přitom nemusí být nutně racionální, příkladem může být tzv. Veblenův efekt, podle kterého může být pokles cen interpretován některými spotřebiteli jako pokles kvality, což vede k poklesu poptávky. Homo economicus v podání neoklasických ekonomů je tak důsledkem institucionálního uspořádání některých kapitalistických společností, jež je podle institucionalistů důsledkem konkrétních společenských a politických procesů v minulosti.

Přes nepředvídatelnost evoluce ekonomiky se institucionalisté nebrání omezené možnosti predikce. Ta však musí vycházet z detailní analýzy existujících institucí a jejich vlivu na jednotlivce, nikoliv z vyhodnocování statistických závislostí mezi jevy. Díky neschopnosti poskytovat univerzální politická doporučení však institucionalistická teorie nikdy nedosáhla rovnatelně velkého uplatnění v politické praxi jako výše zmíněné teorie.

Naproti tomu se na akademickém poli dostává institucionálním přístupům od 90. let znovu pozornosti. Často ovšem v rámci jiných věd než ekonomie. Zároveň vznikl nový přístup, který sod názvem "nový institucionalismus" snaží propojit koncept institucí s neoklasickým racionalismem aktérů.

Uvažováním měké struktury institucí se institucionalismus značně blíží kritickému realismus, někteří autoři však kladou důraz na souvislosti mezi charakterem společenských procesů a strukturami moci a kontroly. Blíží se tak spíše k antiopozitivismu.

—]

Bibliography
1. PEARCE, David W., et al. Macmillanův slovník moderní ekonomie. Ing. Oldřich Dědek, Csc.. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, [1994?]. 549 s. ISBN 8085605422.
2. ZEMÁNEK, Josef. David Ricardo (1772-1823) - nejpozoruhodnější představitel anglické klasické politické ekonomie [online]. 2004 [cit. 2008-05-15]. Dostupný z WWW: <http://www.euroekonom.cz/osobnosti-clanky.php?type=jz-ricardo>.
3. ZEMÁNEK, Josef. Karel Marx (1818-1883) - programátor sociální revoluce [online]. 2002 [cit. 2008-05-15]. Dostupný z WWW: <http://www.euroekonom.cz/osobnosti-clanky.php?type=jz-marx>.
4. PALLEY, Thomas I. From Keynesianism to Neoliberalism : Shifting Paradigms in Economics. [s.l.] : [s.n.], 2004. 11 s. Dostupný z WWW: <http://www.thomaspalley.com/docs/articles/macro_policy/keynsianism_to_neoliberalism.pdf>.
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License