Netradiční agroexport

Úvod

S nástupem neoliberalismu v 80. letech 20. století došlo k opětovnému obnovení důrazu na export. Zvýšená pozornost začala být věnována netradičním exportům (dále NTE1), jako důležitému potenciálně růstovému sektoru pro mnoho zemí.

Předpokladem takového exportu je diverzifikace exportovaných produktů. Ta má napomoci obsadit odsud nevyužité niky světového obchodu a ochránit ekonomiku před důsledky poklesu cen tradičních primárních komodit na světových trzích. Tak se má snížit nejistota ve schopnosti země financovat importy a další výdaje, potřebné pro rozvoj.

V několika zemích jihovýchodní Asie představovala diverzifikace především rychlou industrializaci. Ve většině zemí třetího světa však převažovalo doplnění tradičního exportu nezpracovaných surovin netradičním zemědělstvím, zaměřeným na export. Mezi nově pěstované exportní plodiny patřily např. mimosezónní druhy zeleniny a tropického ovoce, okrasné rostliny.

Konkurenční výhody byly podobné, jako u tradičního agroexportu - levné a snadno dostupné přírodní zdroje, poměrně levná, neorganizovaná pracovní síla, omezená státní regulace, ovlivňující produkci a poměrně nízké zdanění.

Nové neoliberální strategie přitom zdůrazňovaly nutnost podpory přechodu od neobchodovaných k obchodovaným plodinám. Vedle exportu měla mít pak produkce pro domácí trh smysl pouze tehdy, když byla konkurenceschopná vůči importům bez ochrany státu.

Příklady hospodářského růstu, založeného na NTE

Země, ve kterých se v 80. letech prosadily NTE dosahovaly na toto období značně vysokého hospodářského růstu2. Tyto exporty zároveň získaly poměrně významný podíl na celkovém zemědělském exportu (např. v Zimbabwe dosáhl zhruba 9%).

Základem úspěchu těchto exportů byla výhodná poloha pěstitelů na jižní polokouli, která umožňuje produkci v období, kdy je ve vyspělých státech světa zima. Zimbabwe tak např. využívalo vysokých zimních cen květin na evropských trzích3.

Vzhledem k těmto úspěchům se NTE stal klíčovým prvkem neoliberálních strategií, které byly rozvojovým zemím doporučovány mnoha rozvojovými agenturami a organizacemi (včetně např. Světové Banky). Byl také chápán jako kritický prvek mnoha rozvojových strategií, které vznikly na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Obvyklé problémy při aplikaci NTE strategií

Vzhledem k využívání obdobných komparativních výhod se s NTE pojí i podobné problémy. Z hlediska cílů této strategie se pak jako zásadní jeví rostoucí závislost na trzích rozvinutých zemí, které podléhají velkým výkyvům. Tyto výkyvy jsou dále zvýrazněny tím, že mnohé NTE patří mezi výběrové, luxusní zboží.

Tyto problémy se často vyskytují v zemích, které jsou z makroekonomického hlediska úspěšnými příklady aplikace této strategie. Příkladem může být Kostarika, kde se stát, podporovanými rozvojovými organizacemi, snažil pomoci prosazení NTE programem nazvaným Agricultura de Cambio. Rosene (1990:373) tento program hodnotí takto:

Zdá se, že program Agricultura de Cambio je zaměřen proti malým producentům s očividným cílem přinutit je k opuštění půdy a přijetí špatně placeného zaměstnání na zemědělských farmách, v montážním průmyslu, nebo ve veřejných službách…. Podle farmářů bude důsledkem programu nebezpečně asymetrický systém držby půdy. Zničí kostarickou soběstačnost v potravinách, čímž se prohloubí závislost. Zvýší také společenské napětí, které ohrozí stabilitu, jíž se Kostarika těšila po mnoho let.

V Chile pak neoliberální zaměření programu zamezilo přijetí programů, které by podporovaly zapojení malých a středních zemědělských farem do NTE.

Alternativní NTE strategie

Pokud státy chtějí dosáhnout zapojení malých a středních zemědělských producentů do potenciálně výnosných NTE, musí vytvořit politiky, jež budou odpovídat jejich potřebám (minimizace rizik, diverzifikace exportu při zachování produkce potravin, přijetí technologií, náročných na množství pracovní síly, nikoliv kapitálu.

Minimalizace rizik

Rizika, jímž čelí malí a střední farmáři v rozvojových zemích jsou dvojího typu. První se týká nejistot při zavádění nových metod a technologií v místních, často nepříznivých podmínkách, druhý pak velké konkurence na tomto trhu s "luxusním" zbožím na trzích zemí prvního světa.

Státní politiky na podoporu participace na NTE

Brohman (79) považuje za nutné vytvoření polik, které by podporovaly vzik podpůrných organizací pro drobné a střední producenty, které by jim pomohly udržet rizika v přijatelných mezích a proniknout na trhy rozvinutých zemí. Tyto organizace však nemohou, zejména v počátečním období, plnit svoji roli bez dostatečné státní podpory malého a středního agropodnikání, která by měla podle Brohmana spočívat především v:

  • zlepšení přístupu k půdě a ostatním základním výrobním prostředkům (pozemková reforma, finanční a institucionální reforma4)
  • rozšíření nabídky krátko- a dlouhodobých půjček a dalších forem finanční podpory
  • odborné podpoře určitým NTE sektorům
  • zlepšení sociální a ekonomické infrastruktury (školstvfí, zdravotnictví, doprava), zejména ve venkovských oblastech
  • podpora spolupráce s dalšími domácími aktéry

Také politiky na podporu exportu mohou nabývat různých podob, od přímé finanční podpory po podporu vytváření nadnárodních obchodních společností.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License