Teorie rozvoje

Teorie založené na keynesiánství

Teorie růstu byla především ekonomická teorie, založená na přenosu keynesiánských modelů do prostředí ekonomik "třetího světa". Zaměřena byla na dosažení ekonomického růstu, sociální a kulturní faktory byly brány v potaz pouze z hlediska jejich napomáhání (či překážení) společenským změnaám, které měly doprovázet růst. Zdůrazňována byla nutnost komplexního plánování ve spolupráci se zahraničními dárci. (12)

Rozvoj v pojetí teorie růstu zahrnuje utváření kapitálu pomocí investic do růstových odvětví (např. zpracovatelského průmyslu). Růst ekonomiky je chápán jako nelineární proces, který se sám udržuje, jakmile je dosaženo potřebného tempa. Tím je odůvodněna potřeba státních zásahů v prvotních fázích rozvoje. Důraz na tuto fázi ilustruje citát z práce W. Lewise (1950, 36):

Jakmile sněhová koule začně sjíždět ze svahu, získá setrvačnost a začně se stále zvětšovat… Nejprve je ale třeba sněhovou kouli dotlačit na vrcholek kopce. Jakmile tam je, zbytek je už snadný. Nemůžete ji tam ale dostat bez vynaložení prvotního úsilí.

Teorie růstu byla jako samostatná škola v rámci rozvojových studií populární na přelomu 40. a 50. let 20. století, potom byla včleněna do širšího rámce modernizační teorie. Autoři, kteří se k ní hlásili, kritizovali dřívější rozvojové teorie teorie pro jejich statičnost, zanedbání vlivu společenských struktur v rozvojových zemích a podcenění pozitivního vlivu technologických a společenských změn, spojených se státem podporovaným zprůmyslněním. Naproti tomu podobně jako neoklasičtí ekonomové pojímali rozvoj eurocentricky - rozvojové země podle jejich představ musely rozvíjet stejným způsobem, jako vyspělé země od počátku průmyslové revoluce.

Rostowova teorie stadií ekonomického růstu

Zřejmě nejznámější z růstových modelů byla Rostowova Teorie stadií ekonomického růstu. Ta, vycházejíc z výše zmíněných předpokladů, uvažuje rozvoj jako průchod posloupností stadií od tradiční společnosti až po společnost moderní, vyznačující se masovou spotřebou. Za nejdůležitější z těchto stadií bylo považováno stadium "vzletu", během něhož je nastartován trvale udržitelná růst. Pokud domácí kapitál není schopen dostát tomuto úkolu, měl by zasáhnout stát, podporovaný přímými zahraničními investicemi a oficiální rozvojovou pomocí.

Na konci 50. let 20. století začala být tato teorie většinou rozvojových teoretiků opouštěna. Kritika se týkala především nevhodnosti aplikace jednoduchého keynesiánského modelu, vytvořeného v podmínkách vyspělých zemí, na komplexní podmínky zemí třetího světa. Přesto bylo mnoho konceptů, jež tvořily základ tohoto modelu, používáno i nadále. Podle J. Brohmana (1996, 14) mezi ně patřily např.:

  • chápání rozvoje jako ekonomického růstu založeného na industrializaci
  • kritická úloha uspor a investic
  • potřeba státních zásahů v rozvojovém plánování
  • fáze vývoje, založené na historické zkušenosti vyspělých zemí

Modernizační teorie

Modernizační teorie představovala prohloubení a rozšíření myšlenek teorie růstu. Rozvoj začal být chápán interdisciplináněji, uvažovány byly i společenské a institucionální změny. Ty by přitom měly probíhat podle logiky kapitalistického ekonomického růstu. Klíčovou otázkou se stalo, které společenské normy a instituce ekonomický růst podporují a které ho brzdí.

Přes nejednotnost modernizační teorie lze říci, že převažovala představa, že vedle sebe existují dva typy společnosti, tradiční a moderní, které se liší normami, hodnotami, přesvědčením, atd. Vlastnosti přisuzované tradiční společnosti byly považovány za překážku rozvoji1. Tato společnost proto podle představitelů modernizační teorie musí projít změnou podle západního vzoru. Zatímco v západních společnostech s sebou tyto změny přinesla modernizace, do mnoha společností třetího světa tyto změny přicházejí zvenku. To bylo považováno za možnost zrychlení modernizačního procesu.

modernizace.png

Dualistické modely (vychází z [1])

Dualistické modely vycházejí z výše zmíněné představy dvou oddělených sektorů společnosti a rozvíjejí ji v koncept svou oddělených sektorů ekonomiky, kapitalistického (zahrnujícího zpracovatelský průmysl a tržní zemědělství) a subsistenčního (malé rodinné zemědělské podniky). Druhý z nich dosahuje mnohem nižšího výkonu na osobu. V průběhu rozvoje by proto měl kapitalistický sektor růst na úkor subsistenčního. Může při tom využívat téměř neomezeného zdroje pracovních sil, uvolňovaných ze zanikajícího subsistenčního sektoru.

Koncept dualismu se také odrazil v pracích významných teoretiků regionálního (prostorového rozvoje), jakými byli např. Gunna Myrdal a Albert Hirschmann. Ti se domnívali, že nerovnovážný růst a rozvoj je nevyhnutelný a ve svém důsledků přináší výhody i zaostávajícím oblastem, které se stávají zdrojem surovin a potravin pro nově vzniklé průmyslové regiony.

Politické důsledky modernizace

Ve své původní verzi modernizační teorie předpokládala, že ekonomický rozvoj bude doprovázen obdobnými politickými změnami jako ve vyspělých státech světa. Brze se však ukázalo, že překážkou jsou narůstající společensko-politické rozdíly, jež zavdaly příčinu mnoha revolučním hnutím. V důsledku toho přijali političtí teoretikové tezi, že pro rozvoj může být důležitější stabilita autoritářských režimů než demokratizační experimenty. Tato pozice také zdůvodnila intervence USA na podporu autoritářských režimů v mnoha částech světa (např. v roce 1954 v Guatemale). Jiní teoretikové ovšem chápali politickou nestabilitu jako nevyhnutelnou součást modernizace. S. Eisenstadt (1970) považoval za hlavní příčinu problémů modernizující se elity, které nedostály své roli modernizačních lídrů, spíše využily svůj vliv k ovlivnění politik ve svůj vlastní prospěch.

Kritika a dědictví modernizačních teorií

Modernizační teorie byly později v 70. a 80. letech 20. století zcela odmítány jak neoliberály, tak teoretiky, přiklánějícími se k teoriím závislosti a neomarxismu. Tyto kritiky se později staly základem pro opětovné posouzení modernizačních teorií. Tyto přístupy se snaží využít základů modernizačních teorií pro pochopení významu společenských změn a výsledky doplňují o poznatky neoliberalismu a teorií závislosti. Přesto přetrvávají značné rozdíly předevím v ideologické oblasti. Mnoho zastánců radikánějších přístupů se domnívá, že taková kombinace teorií je možná pouze za cenu ztráty jejich teoretické soudržnosti. Výsledek tedy záleží zřejmě na tom, zda se podaří oprotit modernizační teorie od ideologické zátěže, kterou získala v době poválečné popularity

Teorie závislsoti

Teorie závislosti je spíše než teoretický konstrukt způsob chápání mezinárodních vztahů periferních kapitalistických zemí v kontextu globální ekonomiky. Rozšířila se jako kritický způsob, kterým lze nahlížet na historii rozvoje Latinské Ameriky. Důležité bylo, že většina děl byla napsána latinskoamerickými autory, kteří byli informovanější a zapojenější do místního kontextu.

Ve svém vlivném díle Political economy of growth (1957) popsal P. Baran důvody nerozvíjení se Latinské Ameriky v rámci marxistického rámce jako důsledek spolupráce vyspělých států a mocenských elit v rozvojových státech. V rámci těchto partnerství se dělili o vytvářenou nadhodnotu a tím efektivně zabraňovali rozvoji. Tyto vztahy podle něj udržují latinskoamerické země v podřadném posatvení, které zajišťuje neustálý přísun levných surovin do vyspělých států.

Jeho myšlenky později dále rozvinul A. G. Frank, který přišel s konceptem "rozvíjení nerozvinutosti", v jehož rámci předpokládal, že kapitalistické síly zároveň rozvíjejí vyspělé státy a zabraňují rozvíjení států rozvojových. Všeobecné přesvědčení, že státy třetího světa po získání nezávislosti dosáhly určité možnosti sebeurčení, označil za klam. Ve skutečnosti, tvrdil, po vyhlášení nezávislosti vykořisťování rozvojových zemí dále vzrostlo. Proto se, také vzhledem k třídnímu rozvrstvení latinskoamerické společnosti domníval, že jediným řešením je opětovné vytvoření mezinárodních kapitalistických vztahů. Toho je podle A. G. Franka (1969) možno dosáhnout jedině revoluční změnou, která usiluje o prosazení socialistických ideálů v zemích třetího světa.

Kromě mezinárodních vztahů aplikoval A.G.Frank teorii závislosi také na národní úroveň, kde, jak tvrdil, panuje obdobný vztah mezi městy a venkovem. Jako sídla správy koloniální moci byla města v Latinské Americe vždy privilegována.

Kritika teorií závislosti

A.G.Frank se domníval, že dualistické modely nebyly schopny plně zpracovat význam kapitalistické minulosti latinskoamerických zemí. Frankovo pojetí závislosti se naopak stalo terčem kritiky dualistických autorů. Mezi nejvýznamnější z nich patřili E. Laclau a S. Lall. Kritizována byla především jeho problematická kombinace marxismu s tržními přístupy a také to, že charakteristiky, jež přisuzoval nerozvinutým závislým státům existují i jinde ve světě. Podle S. Lalla (1975) jsou tedy spíše obecnými důsledky kapitalismu.

Tyto kritiky později vedly ke zkoumání vazeb teroií závislosti a neomarxistických přístupů. Dalším směrem se stala teorie světových systémů I. Wallersteina, která se zaměřila i na netržní vztahy nadřízenosti a podřízenosti v globálním měřítku.

teorie_zavislosti.png
Baranova morfologie "zpátečnickosti". (upraveno podle: CONWAY, D., HEYNEN, N. 2002, 98)

Neoliberalismus

Koncept "monoekonomiky" se měl stát neoliberální náhradou keynesiánských dualistických modelů. Jeho základem je tvrzení, že neoklasické teorie, zdůrazňující volné působení tržních sil mají stejnou platnost po země "severu" i "jihu". Přestože se tržní prostředí rozvojových zemí mohou lišit např. vyšší mírou nejistoty, fungují podle stejné logiky.

Tvrzení keynesiánců, že země třetího světa trpí mnoha problémy, jež nejsou schopny tržní síly vyřešit neoliberálové odmítají s tím, že mnohé z těchto problémů byly zvýrazněny nevhodnými rozvojovými politikami státu. V této souvislosti dávali neoliberálové často do protikladu rozvojové problémy zemí Latinské Ameriky, kde byl rozvoj komplexně plánován státem a ekonomický růst zemí východní a jihovýchodní Asie, který byl, jak tvrdili, důsledkem volného působení tržních sil.

Teorie veřejné volby

Teorie veřejné volby se v rámci neoliberálních předpokladů snaží vysvětlit, proč politicky racionální státy prosazují iracionální rozvojové strategie (LAL, D., 1984) a provádějí politiky, které zbrzdily ekonomický růst v mnoha státech (např. udržování nadhodnocených měn, rozsáhlá neefektivní státní správa). Na stát je nahlíženo jako na racionální subjekt, který se snaží maximalizovat svůj ekonomický a politický užitek maximalizováním svého vlivu v mocenských skupinách společnosti, a to i za cenu pomalejšího rozvoje v dlouhodobé perspektivě.

Problém tohoto přístupu je ovšem v tom, že nenabízí logicky zdůvodněný systém reforem, který by umožnil vytvářet efektivnější politiky. To je především důsledkem zúženého pohledu na komplexnost skutečného světa, v němž státy své politiky vytvářejí.

Bibliography
1. BINS, Tony. The companion to development studies. 1st edition. Edited by Vandana Desai and Robert B. Potter. London : Arnold, 2002. Dualistic and unlilinear concepts of development, s. 75-80. ISBN 0340760516.
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License